Článek
Vedle toho ale vznikl ještě jeden téměř zapomenutý fenomén – krátké období, kdy někteří příslušníci Pohraniční stráže přestali železnou oponu střežit a začali lidem pomáhat dostat se na svobodu. Jedním z nich byl Jan Werich.
Jan Werich patřil během Pražského jara k nejvýraznějším osobnostem veřejného života. Podepsal manifest Dva tisíce slov, otevřeně podporoval reformní komunisty a v televizním pořadu „Co tomu říkáte, pane Werich?“ bez obalu komentoval společenské dění. Ještě 18. srpna, pouhé tři dny před invazí, kritizoval vedení komunistické strany způsobem, který by byl ještě o rok později nemyslitelný. „Nestraníci nemůžou stát kolem, mít ruce v kapsách a lelkovat. Měli by si dýchnout na brýle, protože oni viděj. Oni vědí, kdo je co zač.“
Po příjezdu sovětských tanků si dobře uvědomoval, že právě podobná vystoupení mohou znamenat problém. Uchýlil se proto s manželkou Zdenkou na chalupu ve Velharticích nedaleko Šumavy. Doufal, že se situace uklidní. Místo toho z rádia přicházely stále horší zprávy. Werich se rozhodl odejít z republiky. Měl ale strach, že při pokusu o legální překročení hranic může být zatčen.
Operace, kterou řídili pohraničníci
S prosbou o pomoc se obrátil na poslance Jiřího Pelikána. Ten kontaktoval pohraničníky v Alžbětíně a žádost se dostala až k veliteli 7. sušické brigády Pohraniční stráže plukovníku Pokornému. Jeho rozhodnutí bylo mimořádné. Místo aby herce nechal sledovat nebo zadržet, nařídil jeho převoz z Velhartic na rekreační objekt Pohraniční stráže v Anníně. Odtud byli Werichovi následující den převezeni na další služební chatu v Alžbětíně, která patřila náčelníkovi štábu brigády podplukovníku Majtnerovi. Po několik dní byli fakticky hosty Pohraniční stráže.
Důstojníci jim zajišťovali ochranu, jídlo i spojení se světem. Werichovi celé hodiny poslouchali rozhlas a sledovali televizní zpravodajství. Podle pozdějších vyšetřovacích spisů byli psychicky zcela vyčerpaní a naléhali, aby je pohraničníci co nejrychleji převedli přes hranice.
Žádná romantická akce
Přestože někteří velitelé s okupací nesouhlasili, dobře si uvědomovali, že překročení hranice představuje mimořádně riskantní krok. Werichovi proto dostali několik podmínek. Nesměli nikdy prozradit, kdo jim pomohl. Ve Vídni se měli přihlásit na československém velvyslanectví, respektovat jeho pokyny, nevystupovat veřejně proti československému zřízení a odmítnout všechny nabídky Rádia Svobodná Evropa. Manželé souhlasili.
Večer 25. srpna 1968 přijel k chatě služební vůz. Velitel úseku ochrany státní hranice major Vidlák odemkl vrata v signálním plotu a automobil se zcela zhasnutými světly dojel až k prostoru bývalé celnice v Alžbětíně, přibližně padesát metrů od bavorské hranice. Tam Werichovi vystoupili. Vzali si zavazadla, připravili cestovní doklady a posledních několik desítek metrů ušli pěšky. Tak skončil jeden z nejznámějších ilegálních přechodů československých hranic.
Nebyl jediný
Archivní dokumenty ukazují, že podobné případy nebyly v srpnových dnech roku 1968 výjimečné. Pohraničníci zadržované uprchlíky často nepředávali Státní bezpečnosti ani Veřejné bezpečnosti, ale pouze je napomenuli a poslali zpět domů. Na některých rotách ukrývali lidi, kterým hrozilo zatčení, jiní umožnili pracovníkům Československé televize převézt přes hranice filmové materiály dokumentující okupaci. Na šumavském Rozvodí dokonce poskytli zázemí ilegálnímu Svobodnému vysílači Šumava, který několik dní vysílal zprávy mimo kontrolu okupačních vojsk.
Podle historika Martina Pulce z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu šlo o bezprecedentní období, kdy část Pohraniční stráže dala otevřeně najevo nesouhlas se sovětskou okupací.
Tato benevolence však trvala jen několik týdnů. Už začátkem září se situace rychle změnila a hlídky začaly znovu používat zbraně i služební psy. Dne 14. září 1968 zastřelili pohraničníci při pokusu o útěk do Rakouska sedmnáctiletého mladíka z Karlových Varů. Krátké okno svobody se definitivně zavřelo.
Návrat
Werich z Bavorska odjel do Vídně, odkud kontaktoval Jiřího Voskovce. Ten mezitím ve Spojených státech poskytoval rozhovory, psal články a snažil se udržet zájem světových médií o okupaci Československa. Současně sháněl Werichovi práci i finanční zázemí a přesvědčoval ho, aby zůstal na Západě.
Jenže Jan Werich stále více podléhal skepsi. Jeho žena Zdenka těžce nesla odloučení od domova a rodiny. Nakonec se oba už koncem října 1968 vrátili na Kampu. Voskovec jejich rozhodnutí nechápal. V dopisech neskrýval rozčarování a návrat považoval za tragickou chybu.
Krátce nato Werich ještě odletěl do Spojených států jako reprezentant československé kinematografie. Pobyt ale ukončila těžká rozedma plic, která ho v New Yorku málem stála život. Po návratu do vlasti se dlouhé měsíce zotavoval a nastupující normalizace mu postupně zavřela většinu dveří.
Příběh jeho útěku tak zůstává jedním z největších paradoxů srpna 1968. Symbol české kultury tehdy nezachránili převaděči ani zahraniční diplomaté. Na cestu ke svobodě ho vyprovodili příslušníci Pohraniční stráže – ozbrojeného sboru, který měl železnou oponu střežit za každou cenu.
