Článek
Když Ján Lenka nastupoval koncem léta do vlaku směr Česko, nejel za dobrodružstvím ani za snem o rychlém zbohatnutí. V novinách našel inzerát, jenž vypadal jako dar z nebes – práce v českých lesích, ubytování zajištěné, motorovou pilu si přivézt nemusí a za tři týdny si může vydělat přes dvacet tisíc korun. „To není špatné,“ řekli si s kamarády. Část dovolené stráví v Krkonoších a ještě přivezou domů peníze.
Tři týdny dřiny
První dny nenasvědčovaly tomu, že je něco špatně. Dostali motorové pily, peníze na naftu a každé ráno vyráželi do lesa. Jejich úkolem bylo prořezávat mladé porosty v Krkonošském národním parku. Byla to těžká práce, ale přesně taková, jakou čekali. Lesník Vladislav Berka, který jejich výkon kontroloval, na ně dodnes vzpomíná s uznáním. „Nadřeli se. A práci si odvedli perfektně,“ popsal později. Když po třech týdnech přijeli do sídla firmy pro výplatu, všechno se během několika minut zhroutilo. „Peníze vám pošleme na účet.“ To byla jediná odpověď, kterou dostali. Telefony nikdo nezvedal. Na adrese, kde firma sídlila, už nikdo nebyl.
„Kdybych šéfa té firmy chytil, tak ho snad zabiju,“ přiznal později bezmocně. Teprve později zjistil, že jeho příběh je jen kapkou v moři. Stejným způsobem přišly o peníze stovky lidí. Slováci, Rumuni, Mongolové, Litevci i Vietnamci. Všichni přijeli do Česka s představou, že si poctivou prací vydělají. Místo toho se stali součástí dokonale fungujícího systému.
Nejprve přišli na řadu Vietnamci
Po hospodářské krizi v roce 2009 jich mnoho přišlo o zaměstnání a zoufale hledali jakoukoli možnost, jak si udržet legální pobyt. Té situace využila společnost Affumicata. V pražské tržnici SAPA uspořádala několik náborových setkání, na kterých slibovala práci v českých lesích, ubytování zdarma, jídlo i pravidelnou mzdu. Pracovalo se deset až dvanáct hodin denně. Slibované jídlo nikdy nepřišlo. Dělníci dostali jen malou zálohu, která vystačila sotva na pár dní. Výplaty nepřicházely vůbec. Jeden z nich, muž vystupující pod jménem Long, později popsal, jak se snažili přežít. Jedli hlavně rýži. Místo masa opékali staré pečivo. Když v lese objevili pelyněk, který znali z Vietnamu, začali z něj vařit polévky a přidávali ho do omelet. Po dvou měsících práce Long pochopil, že žádná výplata nepřijde. Z ubytovny utekl tajně, protože měl strach, že ho lidé, kteří na dělníky dohlíželi, nepustí.
Jak fungoval byznys s lidskou nouzí
Long nebyl jediný, kdo sebral odvahu promluvit. Postupně se přidávali další poškození – Slováci, Rumuni, Mongolové i Litevci. A s každou další výpovědí bylo jasnější, že nejde o několik nepoctivých podnikatelů, ale o promyšlený systém. Firmy měnily názvy téměř stejně často jako dělníky.
Když se mezi Vietnamci rozneslo, že Affumicata neplatí, náboráři obrátili pozornost na Slováky. Když začali být podezřívaví oni, přišli na řadu Rumuni nebo Mongolové. Schéma bylo vždy stejné – nalákat lidi na slušný výdělek, poslat je do lesa, nechat je několik týdnů pracovat a pak zmizet.
Za různými názvy společností přitom podle právníků často stáli stejní lidé, především podnikatel David Mrkos a jeho spolupracovník Jindřich Martinák. Affumicata, Wood Servis Praha, Brenn nebo Madera Servicio se postupně střídaly jako články jednoho řetězce.
Nad nimi pak stála společnost Less & Forest, tehdy největší dodavatel lesnických prací pro Lesy ČR i Krkonošský národní park. A právě tady se ukázala největší slabina celého systému.
Nejnižší cena vítězí
Stát chtěl šetřit. Zakázky na sázení a prořezávání stromků proto soutěžil především podle ceny. Kdo nabídl nejnižší částku, ten získal práci. Nejjednodušší bylo ušetřit na těch, kteří byli úplně na konci celého řetězce – na zahraničních dělnících.
Lesy ČR později argumentovaly, že poškozené nikdy nezaměstnávaly. Mluvčí státního podniku tehdy pro média uvedl, že odpovědnost nesou firmy, které dělníky najaly, nikoli zadavatel zakázky. Podobně se hájila i správa Krkonošského národního parku. Jenže právě díky této roztříštěné odpovědnosti mohl celý systém fungovat celé roky. Každý ukazoval na někoho jiného a skutečný viník se ztrácel mezi smlouvami a subdodávkami.
Poškozených přibývalo, ale vyšetřování se téměř nehýbalo
Policie však případ rozdělila do několika samostatných řízení. Vznikla řada menších kauz, které se roky táhly a často končily odložením. Kritika přišla nejen od právníků, ale i od mezinárodních institucí. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě upozornila, že případ odpovídá definici obchodování s lidmi. Zásadní obrat přinesl až Ústavní soud. Ten postup policie i státního zastupitelství zkritizoval a připomněl, že stát má povinnost podobná podezření skutečně vyšetřit. Jenže pro mnoho poškozených přišlo rozhodnutí příliš pozdě. Některé firmy mezitím zkrachovaly, jiné zanikly a šance získat zpět vydělané peníze se prakticky rozplynula.
Příběh, který neskončil
Mohlo by se zdát, že kauza „Stromkaři“ patří minulosti. Jenže loni otřásla Českem smrt patnáctiletého ukrajinského chlapce Ivana. Ve výrobním závodě pracoval načerno už od čtrnácti let. Když zůstal u stroje bez dozoru, šnekový dopravník mu utrhl ruku. Chlapec svým zraněním podlehl. Inspekce práce později popsala nelegální zaměstnávání, závažná porušení bezpečnostních předpisů i snahu přehazovat odpovědnost mezi jednotlivými firmami. Dokument dokonce hovoří o jednání „na hranici pracovního vykořisťování“. Policie přesto případ původně odložila. Když člověk čte závěry inspektorů, nemůže se ubránit pocitu déjà vu.
Levná pracovní síla, komplikovaný řetězec subdodavatelů a odpovědnost, která se ztrácí mezi razítky a smlouvami.
Ján Lenka chtěl vydělat na opravu rodinného domu. Vietnamci chtěli splatit dluhy a uživit své rodiny. Ivan měl celý život před sebou.
Jejich osudy od sebe dělí patnáct let. Přesto ukazují, že otázka, kterou otevřela kauza Stromkaři, zůstává dodnes nezodpovězená: Kolik vlastně stojí lidská práce – a kolik musí stát lidský život, aby za něj konečně někdo převzal odpovědnost?
Zdroje:
