Článek
Vše začalo v roce 1972 na sokolovské Portě, folkové přehlídce, kde skupina Plížáci zahrála píseň Irská zem. Tato skladba s politickým podtextem rozpoutala debatu: patří vůbec takové angažované písně patří mezi trampské ohníčky, nebo ne? Odpověď přišla rychle a shora. Politické orgány, které nikdy neodmítly příležitost šířit ideologii, se chopily nápadu uspořádat samostatný festival politických písní.
Inspirací byl o čtyři roky starší Festival politické písně v Berlíně, pořádaný východoněmeckou Freie Deutsche Jugend, kde se zpívalo o boji proti kapitalismu a imperialismu. Sokolov se měl stát jeho československou verzí. První ročník festivalu proběhl od 16. do 18. března 1973 v Hornickém domě kultury a techniky. Na pódiu se objevily tehdejší hvězdy jako rocková legenda Olympic s Jiřím Kornem a Petrem Jandou nebo zpěvačka Marie Rottrová.
Ta si vzpomíná, jak dostala pozvání, které se nedalo odmítnout a rychle hledala píseň, která by prošla ideologickým sítem. „Říkala jsem si, že si musím najít něco, než mi přidělí nějakou trapnou písničku. Našla jsem soulovku od Jamese Browna Stop the War Now, Zdeněk Borovec na ni napsal text Válku ne! a bylo to,“ směje se Rottrová. Píseň byla dostatečně mírová, aby uspokojila pořadatele a přitom si zachovala duši.
Socialistický svaz mládeže přebírá otěže
Od druhého ročníku v roce 1974 se festival přesunul na únor, aby se stal součástí oslav Vítězného února – komunistického převratu z roku 1948. Hlavním pořadatelem se stal Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže, což přehlídce dodalo punc oficiální akce. Původní folkový duch se rychle vytratil a festival se proměnil v několikadenní politický kolos.
Hesla typu „Mladá generace – důstojný pokračovatel Vítězného února“ nebo názvy koncertů jako „Zpíváme pro budoucnost“, „Třicátý máj rozkvétá“ či „Píseň bojující“ jasně ukazovala, kam vítr fouká. Festivalový zpravodaj, který připravoval i známý hudební publicista Miloš Skalka a nahrávky koncertů Československou televizí jen podtrhovaly jeho význam.
Soutěžní část festivalu byla otevřená amatérským umělcům, kteří se probojovávali přes krajská kola. V hlavních koncertech pak zářily hvězdy jako Waldemar Matuška, Václav Neckář, Helena Vondráčková, Karel Černoch, Miro Žbirka, Petr Nagy, Spirituál kvintet, Žentour, Ivan Mládek nebo třeba Michal David a Kroky Františka Janečka. Pravidelným hostem byla kapela Olympic. Její rockové hity byly dostatečně bezpečné, aby prošly cenzurou a přitom táhly davy.
Internacionální šmrnc a hvězdy z Východu i Západu
Festival měl i mezinárodní ambice. Kromě umělců z bratrských socialistických zemí, jako byla Kuba, Polsko nebo SSSR se na pódiu objevovali i hosté z kapitalistického Západu, samozřejmě pečlivě vybraní, aby jejich písně ladily s ideologií. Západoněmecká Münchner Songgruppe třeba zpívala proti kapitalismu a bavorskému politikovi Franzi Josefu Straussovi, což komunistům vyhovovalo, protože Strauss byl pro ně trnem v oku.
Největší hvězdou byl ale Dean Reed, americký rocker, který v 60. letech přeběhl do NDR a stal se idolem socialistického tábora. Dalšími zajímavými hosty byli umělci z Chile, Británie, Francie nebo Západního Berlína. Každý zahraniční host byl pečlivě prověřen, aby jeho vystoupení neohrozilo světlé zítřky socialismu.
Kličkování kolem cenzury: Umění přežít
Účast na festivalu pro zpěváky často znamenala kompromis. Někteří umělci, jako Hana a Petr Ulrychovi nebo OK Band, volili texty o obecných tématech jako mír, příroda a láska, která byla dostatečně neškodná. Jiní, třeba Katapult, vsadili na ekologické motivy, které byly v souladu s ideologií, ale zároveň jim umožnily zachovat si tvář.
Svazáckým tahounem byla skupina Plameny. Se zpěvákem Jiřím Štědroněm bez okolků produkovala písně, které oslavovaly socialismus. Na opačném pólu pak stáli umělci, kteří festival brali jako nutné zlo. Třeba Vladimír Mišík a jeho ETC se na posledním ročníku v roce 1988 objevili s Lucii Bílou, což bylo jako kdyby punkáči hráli na plese.
A Jiří Suchý? Ten si v roce 1988 dovolil připomenout Ježka, Voskovce a Wericha. V kontextu festivalu se jednalo doslova o husarský kousek. Hymnu festivalu dodal Vojta Kiďák Tomáško s písní Náruč dokořán, ale pro mnohé se skutečnou ikonou stala skladba Jen řekni Sokolov od Dalibora Baslera a Jaroslava Navrátila. „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se,“ zpívalo se. Dodnes si to pamatují nejen pamětníci, ale i diváci seriálu Svět pod hlavou, který festivalu věnoval celou epizodu.
Konec, recesistický comeback a Český papaláš
S pádem komunismu v roce 1989 festival skončil. Angažovaná píseň zmizela z české scény a symbol festivalu - kytara s pěstí, zůstala jen na starých plakátech. V roce 2009 se Sokolov rozhodl festival oživit, tentokrát bez ideologie, ale s pořádnou dávkou recese. Podtitul „Festival proti papalášství“ naznačoval, že půjde spíš o satiru než agitaci.
Na pódiu se objevily kapely jako The Plastic People of the Universe, Švihadlo, Garáž, Znouzectnost nebo básník Ivan Magor Jirous a výtvarná skupina Ztohoven. Akce přilákala asi tři tisíce diváků a město Sokolov na ni přispělo 400 tisíci korunami. Jenže krajská vláda ČSSD a KSČM se na recesi netvářila příliš nadšeně. V roce 2010 festivalu škrtla grant, oficiálně kvůli kontroverznosti a nízké úrovni kapel.
Neoficiálně se šeptalo, že důvodem byla anketa Český papaláš, kterou vyhrál Jiří Paroubek. Jeho manželka Petra si cenu dokonce převzala. „Plastici nikdy nepatřili k oblíbencům komunistů,“ ironicky poznamenal tehdejší organizátor Miroslav Balatka. I přes odpor krajských radních festival podpořilo město a diváci, kteří posílali příspěvky na záchranu rozpočtu. Navázat na tradici se už ale nepodařilo, a tak rok 2010 zůstal posledním pokusem o oživení festivalu.
Zdroje:
