Článek
Její rodiče, Blanka a Jaroslav, kteří od roku 1991 žili vegetariánským a samozásobitelským stylem, toužili po harmonii s přírodou. Daleko od shonu měst, v chalupě na kraji Šimanova pěstovali vlastní potraviny, sbírali byliny a minimalizovali své nároky na moderní svět. „Snažíme se mít co nejmenší spotřebu. Člověk může žít i s minimálními příjmy,“ uvedla Blanka v rozhovoru pro iDNES.cz. Jejich měsíční výdaje se pohybovaly kolem jednoho tisíce korun, což zahrnovalo jídlo, elektřinu i telefon. Tento životní styl však nebyl jen idylkou – přinesl i konflikty se sousedy, kteří na „městské podivíny“ hleděli s nedůvěrou. Když se jim narodila dcera, chtěli ji vychovávat podle svých hodnot. Jméno Půlnoční Bouře mělo odrážet indiánskou tradici, kde jméno vychází z přírody a okolností narození. Matriční úřad však jméno odmítl, a Miloslava Knappová, tehdejší znalkyně pro neobvyklá jména, doporučila jeho změnu. Po vleklých jednáních rodiče ustoupili a dali dceři jméno Eliška Gaia.
Jediné kojené dítě v kojeneckém ústavu
Krátce po narození dcery rodiče odcestovali na tři měsíce mimo Českou republiku, aniž by dítě zaregistrovali do matriky, nechali očkovat či přihlásili k lékaři. Tento krok přilákal pozornost úřadů, které v dubnu 2002 vyzvaly rodiče, aby situaci napravili. Kromě sporu o jméno se na úřady obraceli i sousedé, kterým připadal život rodiny podivný – dítě prý nikdy neplakalo, jednou ho viděli nehybně ležet na stole a málo času trávilo doma. Dne 23. dubna 2002 přijela k domu v Šimanově delegace složená ze sociálních pracovnic, policistů, lékaře a soudní vykonavatelky. Na základě předběžného opatření soudu byla devítiměsíční Eliška odebrána rodičům a umístěna do kojeneckého ústavu v Plzni. „Stojí ti tam ženská, která ti rve dítě z ruky s tím, že má na to papír,“ popsala zoufalá Blanka. Přestože lékař namítal, že plně kojené dítě by nemělo být od matky odděleno, rozhodnutí bylo neúprosné. Eliška strávila v ústavu šest týdnů, během nichž se Blanka snažila být s ní co nejvíce. Po intervenci ředitelky ústavu mohla zůstávat s dcerou nejprve přes den, později i v noci. Dne 15. května 2002 soud rozhodl o propuštění dítěte a 17. května se Eliška vrátila domů s rodným listem na jméno Eliška Gaia, zdravotním pojištěním a individuálním očkovacím plánem.
Střet hodnot
Případ vyvolal vlnu zájmu médií i veřejnosti. Zástupkyně veřejného ochránce práv Anna Šabatová při prošetření konstatovala, že dítěti byla poskytována řádná péče a jeho základní potřeby byly uspokojeny. Podle ní šlo spíše o střet hodnot než o zanedbání péče. Okresní úřad v Klatovech přiznal chybný postup a odvolal vedoucí sociálního referátu. Případ otevřel širší diskusi o povinném očkování a svobodě rodičů vychovávat děti podle svých představ. „Všechny vyspělé země očkují, ale ne všude je to povinné,“ uvedla Šabatová, čímž podnítila debatu o legitimnosti státních zásahů.
Eliščina cesta za vlastním životem
Příběh Půlnoční Bouře nekončí návratem domů. Eliška Gaia vyrůstala v nekonvenčním prostředí, kde domácí vzdělávání nahrazovalo klasickou školu. Rodiče ji učili do jejích dvanácti let, ale s příchodem dalších čtyř sourozenců vzdělávání zanedbávali. Eliška cítila, že její život postrádá perspektivu. „Chtěla jsem mít spolužáky, vrstevníky, prožívat to, co holky v mém věku,“ říkala. Ve čtrnácti letech se rozhodla odejít z domova a hledat útočiště v Klokánku. Odtud zamířila do Dětského domova v Kašperských Horách, kde začala pravidelně navštěvovat školu. Přechod z volného života na Šumavě do strukturovaného prostředí byl náročný. „Bylo to jako skočit z ohně do vody,“ přiznala Eliška. S pomocí vychovatelky, která ji „vzala pod křídla“, se však postupně adaptovala. Studovala na středním odborném učilišti obor kuchařka, snila o kariéře herečky, případně učitelky, líbilo by se jí pracovat u policie. Na těle nosí tetování, která odrážejí její příběh – nápis „Family“ symbolizuje lásku k rodičům a sourozencům, a „Půlnoční Bouře“ připomíná její kořeny. I přes těžké dětství zůstává optimistická: „Vím, že nic není zadarmo, že si člověk vše musí vydobýt.“
Eliška je inspirací pro ty, kteří hledají svou cestu navzdory nepřízni osudu. „Co tě nezabije, to tě posílí,“ říká s úsměvem.
Zdroje:
