Článek
Olympijských her v Moskvě v roce 1980 se na protest proti invazi sovětských vojsk do Afhganistánu neúčastnili sportovci zemí západní Evropy včetně USA. Vzpírání bylo jedním z mála sportů, kde tato absence neoslabila konkurenci. V soutěžích dominovaly sovětské a východoněmecké týmy. Do olympijského klání byla poprvé zařazena kategorie do 100 kg. Sovětský svaz strategicky přesunul svou hvězdu Davida Rigerta do nižší váhy, aby uvolnil místo pro favorizovaného Igora Nikitina. Československo vsadilo na Otu Zarembu, rodáka z Havířova, který pod vedením trenéra Emila Brzósky a psychologa Miloslava Machače připravil promyšlený plán.
Před závodem sehrála klíčovou roli váha. Zaremba, který byl o pouhých 100 gramů lehčí než Nikitin, mohl zvedat o 2,5 kg nižší váhy, což mu poskytlo drobnou, ale klíčovou výhodu. „Emil mě zahnal do sprchy. Když na sebe pustíte vodu a pak se vyčůráte, můžete rychle shodit,“ vzpomínal Zaremba. Psychologická příprava byla neméně důležitá – Machač používal relaxační techniky a nahrávky herce Ladislava Chudíka, aby Zarembu uklidnil. V den závodu se zdál být mimo hru, ležel na masérském stole, což zmátlo sovětské trenéry. Když však zaznělo Nikitinovo jméno, Zaremba se rychle rozcvičil a nastoupil.
V trhu dominoval s výkonem 180 kg, čímž získal náskok 2,5 kg. V nadhozu, jeho slabší disciplíně, překvapil – zdolal 205 kg, 210 kg a nakonec 215 kg, což bylo nad jeho osobní rekord. Nikitin selhal na 220 kg, a Zaremba se 28. července 1980 stal olympijským vítězem s dvojbojem 395 kg. „Američané hry bojkotovali, ale ve vzpírání by stejně neměli šanci,“ hodnotil Zaremba své zlato.
Odhalení dopingových praktik
Zaremba se stal jedním z prvních československých sportovců, kteří otevřeně promluvili o dopingu. Přiznal, že během kariéry užíval na doporučení trenérů a lékařů anabolické steroidy, jako stenolon a metandrostenolon. „Vysadil jsem je 20 dní před závody, testy byly negativní,“ uvedl. Podle něj byla olympiáda v Moskvě „soutěží nadopovaných vzpěračů, kde jsme si byli rovni“. Jeho otevřenost však odhalila mnohem větší problém – systematický doping, zejména v NDR.
Zaremba popsal, jak byl svědkem podávání turinabolu, jednoho z nejsilnějších anabolických steroidů, východoněmeckému vzpěrači. „Byl jsem na tréninku a viděl jsem, jak mu masér píchá injekci na záchodě. Dělal jsem, že nic nevidím. On pak druhý den normálně závodil a nikdo ho nechytil,“ vzpomínal. NDR měla podle něj propracovaný dopingový systém, podporovaný státem. „Měli obrovskou mašinérii, která zajišťovala, že nikdy nebyli chyceni,“ dodal. Tento systém, odhalený po pádu Berlínské zdi, zahrnoval státem řízené podávání steroidů sportovcům, často bez jejich vědomí, pod dohledem Stasi. Vzpěrači z NDRí později přiznali doping pod nátlakem systému.
Zaremba věřil, že doping byl tehdy běžnou součástí vrcholového vzpírání. „Všichni jsme dopovali, se souhlasem těch nahoře,“ tvrdil, čímž naznačil, že i československý sportovní systém toleroval tyto praktiky. Jeho tvrzení vyvolala vlnu kritiky, zejména od těch, kteří nechtěli narušit obraz „čistého sportu“. Přesto Zaremba trval na svém: „Nikdy mě nechytli, ale zdraví mi to vzalo. Kolena, vysoký tlak – to vše je pozůstatek.“
Zranění a zdravotní problémy
Po olympijském triumfu přišly těžké časy. V roce 1981, na vrcholu formy, si Zaremba na mistrovství světa v Lille vážně poranil loket, což znamenalo dvouletou pauzu. Po návratu v roce 1984 získal bronz v trhu na mistrovství Evropy ve Vitorii, ale československý bojkot olympiády v Los Angeles mu znemožnil obhajobu titulu. V roce 1985 ho trápila zranění kolena a lékaři mu doporučili ukončit kariéru. V roce 1987, ve věku 30 let, se s vrcholovým vzpíráním rozloučil.
Pak začal olympijský šampion fárat, aby vydělal alespoň nějakou korunu. I 800 metrů pod zem na dole 9. květen ve Stonavě. Jenže zdraví ho stále trápilo, a tak zkusil štěstí v podnikání. Vrhl se na sklenařinu, ale neúspěšně. Občas něco také vypil, ale hlavně nemohl skousnout, že pobírá od úřadu práce víceméně jen drobné.
Ničila ho narůstající hořkost, že si ho nikdo coby olympijského šampiona neváží a že se o něj nikdo nepostaral.
Nepomohl mu příliš ani fakt, že o dopingu začal veřejně mluvit. To si v tuzemsku dovolil kromě něho snad jen koulař Remigius Machura. Kvůli této otevřenosti se od Zaremby mnozí odvrátili, protože se báli, že je do maléru také namočí a stáhne dolů do studny hanby.
V roce 1996 ho autonehoda připravila o možnost manuální práce a finanční problémy ho donutily prodat olympijskou medaili. „Koupil ji Honza Železný, podnikatel, ne oštěpař,“ uvedl, aby rozptýlil spekulace. Bulvární média jeho situaci zveličovala, obviňovala ho z alkoholismu a finančního krachu. Zaremba přiznal, že prožil těžké chvíle, včetně péče o nemocné rodiče a ztráty domova v Horní Suché.
Politika a odkaz
Od roku 2010 se Zaremba angažuje v politice, často s kontroverzními názory na doping či společenská témata. V roce 2007 o něm Česká televize natočila díl pořadu 13. komnata, kde litoval absence trenérského vzdělání, které by mu usnadnilo život po vzpěračské kariéře. Pomoc našel u Tomáše Vandase z Dělnické strany sociální spravedlnosti, který mu pomohl s bydlením a novým začátkem.
Zarembův příběh je připomínkou, že za olympijským zlatem stojí nejen talent, ale i oběti. Jeho odhalení dopingových praktik, zejména v NDR, přispělo k diskuzi o čistotě sportu. Přesto zůstává hrdý na své zlato: „Porazil jsem Rusy na jejich půdě. To mi nikdo nevezme.“
Zdroje:
