Článek
Byla noc z 23. na 24. března 1994, když se let číslo 593 společnosti Aeroflot vydal z Moskvy do Hongkongu. Moderní Airbus A310 letěl nad Sibiří v naprostém klidu. Autopilot udržoval stabilní kurz, posádka měla rutinní službu a většina cestujících spala. Právě v těchto zdánlivě poklidných chvílích však začal sled událostí, který skončil tragédií.
Velící pilot, kapitán Danilov, řídil letadlo přes rušné letové koridory ven z Moskvy. Pak řízení převzal zastupující pilot kapitán Kudrinskij a druhým pilotem byl první důstojník Piskarev. Všichni tři byli piloty první třídy.
Na dlouhé trase přepnuli řízení na autopilota. V novém airbusu byl autopilot mnohem sofistikovanější než v letadlech sovětské výroby. Naplánovaná trasa sledovala transsibiřskou letovou trať vedoucí na východ z Moskvy, do Mongolska a do Číny.
Právě nad Sibiří, kdy už většina cestujících spala, se pilot Makarov rozhodl, že vezme děti na návštěvu do kokpitu. „Máte tu velmi významné návštěvníky. Smím je přivést?“ uvedl je pilotům. Kudrinskij zaváhal a souhlasil, ale hned se uvolnil, když viděl, že jsou to jeho děti. V tehdejší době to nebylo zcela výjimečné – návštěvy v kokpitu byly běžnější než dnes. Přesto šlo o porušení předpisů, které mělo fatální následky. Nejprve si do kapitánského křesla sedla dvanáctiletá Jana. Otec jí ukázal řízení, ale letadlo ve skutečnosti ovládal autopilot. Kudrinskij dokonce mírně upravil kurz, aby dcera měla pocit, že stroj skutečně reaguje na její pohyby. Šlo o neškodnou iluzi – nebo se to tak alespoň zdálo.
Okamžik, který všechno změnil
Po Janě přišel na řadu její starší bratr Eldar. Ten si sedl do křesla a začal manipulovat s řízením. Na rozdíl od sestry však vyvinul větší sílu a hlavně působil na řízení delší dobu. Autopilot moderního Airbusu byl konstruován jinak než systémy, na které byli ruští piloti zvyklí. Nešlo o jednoduchý režim zapnuto–vypnuto. Pokud pilot dlouhodobě „přetlačoval“ řízení, systém se mohl částečně odpojit, a to bez výrazného zvukového varování. Přesně to se stalo. Autopilot se odpojil od křidélek, která řídí náklon letadla. Stroj tak začal pomalu zatáčet, aniž by si toho posádka okamžitě všimla. Ostatní funkce autopilota stále pracovaly, což situaci ještě více znepřehlednilo. „Proč to zatáčí?“ ozval se zmatený Eldar. V kokpitu zavládla nejistota. Piloti si zpočátku mysleli, že jde o běžnou navigační změnu, například vstup do vyčkávacího okruhu. Tento omyl je stál drahocenné sekundy.
Ztráta kontroly
Mezitím se náklon letadla stále zvětšoval. Překročil bezpečnou hranici a přiblížil se k 90 stupňům. V tu chvíli už letoun nebyl schopen udržet stabilní let. Kapitán si konečně uvědomil skutečné nebezpečí. „Jdi dozadu! Jdi dozadu, Eldare! Vidíš to nebezpečí, že ano?“ křičel. Jenže už bylo pozdě. Silné přetížení přitlačilo členy posádky do sedadel a znemožnilo jim rychle zasáhnout. Eldar byl paradoxně jediný, kdo měl v tu chvíli fyzicky přístup k řízení. Letadlo přešlo do prudkého klesání. Automatické systémy se snažily situaci stabilizovat – snížily příď, aby letoun nabral rychlost. V kabině nastal chaos.
Když se pilotům konečně podařilo převzít kontrolu, následovala další kritická chyba. Instinktivně zatáhli za příliš prudce za řízení. Letadlo se dostalo do strmého stoupání, ztratilo rychlost a přešlo do další, nestabilní fáze letu.
Poslední šance
Na okamžik se zdálo, že by se situace mohla zlepšit. Posádka dokázala letoun částečně srovnat. Jenže bez přesné informace o výšce a rychlosti neměli piloti dostatek času ani prostoru na správnou reakci. Stroj se dostal do spirály a začal nekontrolovaně padat. Záznam z kokpitu končí nárazem do pohoří Kuzněcký Alatau. Všech 75 lidí na palubě zahynulo.
Co odhalilo vyšetřování
Bylo to zbrusu nové letadlo, vybavené nejmodernější technologií. Proč se zřítilo? Proč nevydalo žádné varování? Ani nouzový signál? Ruská média ihned spekulovala o teroristické bombě.
Vyšetřování ukázalo, že nešlo o jedinou chybu, ale o nešťastnou kombinaci několika faktorů. Piloti nebyli dostatečně obeznámeni s tím, jak se autopilot v Airbusu chová při manuálním zásahu. Byli zvyklí na starší sovětské systémy, které při odpojení vydávaly jasné zvukové varování. Zde však změnu signalizovala jen nenápadná kontrolka. Navíc nebyli vycvičeni na situaci, kdy se autopilot odpojí pouze částečně. To vedlo ke zmatku a špatné interpretaci chování letadla. K tomu se přidalo stresové prostředí, přetížení organismu a nedostatek času na rozhodování. V takové kombinaci i zkušená posádka selhala. Paradoxní je závěr odborníků: kdyby piloti v kritickém okamžiku nezasahovali a nechali řízení na automatice, letadlo by se pravděpodobně stabilizovalo.
Důsledky, které změnily letectví
Tragédie letu 593 měla zásadní dopad na leteckou bezpečnost. Přístup do kokpitu byl po celém světě zpřísněn a postupně zcela omezen. Dnes je nepředstavitelné, aby se do pilotní kabiny dostala nepovolaná osoba. Změnil se i výcvik pilotů. Simulátory začaly zahrnovat scénáře částečného selhání autopilota a extrémních letových situací. Piloti se učí nejen techniku, ale i správné rozhodování pod tlakem.
Příběh letu Aeroflot 593 tak není jen tragédií, ale i varováním. Ukazuje, jak tenká je hranice mezi rutinním letem a katastrofou.
Zdroje:
