Článek
Josefina Napravilová, se narodila 21. ledna 1914 v Plzni do rodiny, která jí poskytla vzdělání i kulturní zázemí. Už od dětství vynikala jazykovým nadáním, láskou k umění a silným smyslem pro spravedlnost. Přestože její život mohl být naplněn pohodlím a společenskými povinnostmi, osud – a především její vlastní rozhodnutí – ji zavedly zcela jiným směrem.
Od roku 1936 studovala právnickou fakultu, po uzavření vysokých škol nacisty v roce 1939 se ale ocitla v nejistotě. Před nuceným nasazením ji ochránil sňatek s bankéřem Karlem Napravilem. Pro Josefinu šlo sice o sňatek z rozumu, nicméně si dobře uvědomovala, že díky tomu vede velmi privilegovaný život.
Manželé žili v pohodlném bytě nad Václavskou pasáží na Karlově náměstí. Josefína si udělala kurz pro zdravotní sestry. Využila ho při náletu spojeneckých vojsk na Prahu a při Pražském povstání, kdy pracovala jako dobrovolnice v nemocnici na Karlově náměstí. A hned po válce odjela pomáhat do Terezína, kde zuřila tyfová epidemie. Očkovaná nebyla.
Vzápětí se na mladou ženu obrátil konzul švédského velvyslanectví. Ambasádu neutrálního státu totiž zaplavovaly zástupy vězňů osvobozených z koncentračních táborů, aby jim pomohla dostat se domů. A za nimi zase chodili lidé zjišťovat osudy milovaných nezvěstných, jejich spoluvězňů. Josefina díky znalosti čtyř jazyků, uměla švédsky, anglicky, německy a francouzsky, dávala vše dohromady a vytvářela přehlednou kartotéku informací.
Detektivní práce mezi troskami
Po skončení války stála Evropa před obrovským humanitárním problémem. Mezi miliony vysídlených osob byly i děti, které nacisté odvezli z okupovaných území, aby je poněmčili. Mnohé z zapomněly jazyk, identitu i vzpomínky na vlastní rodiny. Josefínin manžel byl plně vytížen prací ve Vídni, kde získal místo zástupce české banky Union pro export cukru, železa a uhlí do jižní Evropy.
Josefina nastoupila do repatriačního odboru ministerstva sociální péče a brzy se vydala do terénu. Bez jasných seznamů, bez podpory moderních technologií, pouze s jazykovými znalostmi, intuicí a neochvějným odhodláním.
Projížděla Německo, Rakousko i další části Evropy. Navštěvovala rodiny, školy, dětské domovy i uprchlické tábory. Oslovovala skupinky školáků na ulici: „Tak děti, kdo z vás umí česky? Kdo mi zazpívá Šla Nanynka do zelí? Kdo si pamatuje na maminku? Kdo ví, co je to prdelka?“
Podmínky byly extrémní. Cestovala v provizorních vozidlech, spala vsedě, pracovala bez nároku na odměnu. Přesto sama později označila toto období za „nejkrásnější chvíle svého života“.
Příběh Václava Hanfa: hledání, které skončilo zázrakem
Jedním z nejdojemnějších momentů její práce bylo pátrání po dětech z vyhlazených Lidic. Informaci o možném pobytu malého Václava Hanfa získala od jeho sestry Marie, která přežila válku. Uvedla, že její mladší bráška byl snad zavlečen do severního Rakouska. Josefina tam vyrazila 21. prosince 1945. Vůz a osobního šoféra jí tehdy půjčil sám ministr zahraničí Jan Masaryk.
Zastavovala v každém městečku, ptala se úředníků, vojáků i místních obyvatel. Nakonec získala stopu vedoucí do dětského sběrného tábora v Salcburku, který spravovala organizace UNRRA.
Když dorazila mezi desítky dětí, použila svou typickou metodu. Mluvila česky, zpívala, ptala se na jména. Děti ji nechápavě pozorovaly – až najednou se z hloučku ozval dětský hlas: „Jmenujem se Václav… Vacslav.“
V tu chvíli se jí téměř zastavilo srdce. Aby měla jistotu, následovalo ověření. Chlapci ukázali fotografii lidických dětí i snímek jeho rodičů. Václav Hanf se bezpečně poznal.
Josefina ho odvezla do Prahy, kde se mohl setkat najít znovu se svými příbuznými. Vánoce téhož roku strávil u Napravilových – v bezpečí a s pocitem, že už není sám.
Přestože ho chtěla adoptovat, nakonec byl svěřen příbuzným z Lidic.
Cesta do exilu: pomoc, která se neodpouštěla
Po válce se Josefina legálně přestěhovala za manželem do Vídně. Ani tam však nezůstala stranou dění. Zapojila se do práce pro Mezinárodní organizaci pro uprchlíky a pomáhala lidem prchajícím z nově nastupujícího komunistického režimu v Československu.
Právě tato činnost se jí stala osudnou. Po únoru 1948 ji československé úřady začaly vnímat jako nepohodlnou osobu. Když se pokusila vrátit domů, byl jí zabaven pas a následně přišla i o státní občanství.
Zůstala tak doslova mezi světy. Bez bez možnosti návratu a bez pevného zázemí. Do toho se rozpadlo i její manželství. Ocitla se sama v cizí zemi.
Nakonec přijala nabídku přátel a v roce 1949 odjela do Kanady. Nový život nebyl jednoduchý. Musela začít znovu, bez jistot, bez rodiny. Přesto se nevzdala.
V Kanadě pracovala v bance, podnikala a zároveň pokračovala v pomoci uprchlíkům – například po maďarském povstání v roce 1956 nebo po okupaci Československa v roce 1968.
Touha po vlasti ji ale nikdy neopustila. Do Československa se mohla vracet jen výjimečně, a to až od 60. let, kdy dostala povolení navštěvovat nemocnou matku.
Návrat
Po pádu komunistického režimu se mohla vrátit definitivně. V roce 1994 se natrvalo usadila v České republice. Ani ve vysokém věku neztratila energii – podporovala studenty medicíny, věnovala finanční prostředky na vzdělání a aktivně se zajímala o veřejné dění a vzpomínala na malého Václava. Jednoho dne jí soused přinesl noviny se článkem jeho nalezení: „Jste to opravdu vy, ta paní Josefina, na kterou s láskou vzpomíná?“ Nedalo jí to a hned druhý den zavolala na lidický obecní úřad. Telefon zvedla tajemnice Jaroslava Hanfová, Václavova dcera. On sám za ní přijel do Bechyně měsíc poté. Viděli se po pětapadesáti letech.
Josefina zůstávala v kontaktu s celou Václavovou rodinou až do smrti. „Jsem moc ráda, že má krásné vnuky a pravnuky. Stále mi říká: ,Maminko‘,“ uvedla ve svých pamětech.
V roce 2009 byla oceněna Řádem Tomáše Garrigua Masaryka za zásluhy o demokracii, humanitu a lidská práva. Přesto sama své činy nikdy nepovažovala za výjimečné.
„Největší odměnou byl úsměv dítěte,“ říkala.
Josefina Napravilová zemřela 19. února 2014, krátce po svých stých narozeninách.
Zdroje:
