Článek
Georg Gärtner se narodil 18. prosince 1920 v Schweidnitzu v Dolním Slezsku. Jako talentovaný sportovec a mistr lyžování snil o kariéře architekta, ale onemocnění záškrtem v 15 letech mu zmařilo plány. Nedokončil ani střední školu, a tak v roce 1940, když mu bylo 19 let, narukoval do Wehrmachtu.
V roce 1942 se dobrovolně přihlásil k slavnému Afrika Korps pod velením polního maršála Erwina Rommela. Toužil po dobrodružství a chtěl se vyhnout krvavé východní frontě proti Sovětům. Přišel do Libye začátkem 1943. V tu dobu už německé síly prohrávaly. Jako seržant dělostřelectva bojoval v beznadějných bitvách, kde armáda ustupovala až 80 km denně. V květnu 1943 ho v Tunisu zajaly britské jednotky spolu s přibližně 220 000 německými a italskými vojáky.
Život v americkém zajateckém táboře
Gärtner byl převezen do USA, kde skončil v táboře v Demingu v Novém Mexiku. Na rozdíl od hrůz sovětských gulagů byl život v amerických táborech pro německé zajatce relativně pohodlný. Během války bylo v USA asi 700 000 německých válečných zajatců v 700 táborech. Měli dobré jídlo, možnost cvičit, studovat univerzitní kurzy, a dokonce dostávali pivo. Gärtner se zdokonaloval v angličtině a žilo se mu rozhodně lépe, než tomu bylo ve frontovém pekle.
Ke konci války se však atmosféra změnila. Zprávy o osvobozených koncentračních táborech a nacistických zvěrstvech vyvolávaly nepřátelství. Když válka v květnu 1945 skončila, nastal čas repatriace. Gärtner se děsil návratu domů. Jeho rodné Slezsko padlo pod sovětskou kontrolu a stalo se součástí Polska. Věděl, že by ho čekal gulag nebo horší osud. „Co pro mnohé bylo oslavou, pro mě bylo hrůzou,“ vzpomínal později.
Útěk a nový život pod falešnou identitou
Několik týdnů po skončení války se mu 22. září 1945 podařilo uprchnout. Poté, co se proplazil pod dvěma branami, naskočil do projíždějícího nákladního vlaku, jehož jízdní řád si vypočítal. Vlak ho odvezl do Kalifornie. Americká armáda a FBI po něm zahájily intenzivní pátrání. V roce 1947 visely plakáty „hledá se“ po celých USA, Gärtner byl na seznamu nejhledanějších osob FBI. Pátrání trvalo až do roku 1963, ale úřady ho nepovažovaly za nebezpečného. Tušily, že utekl kvůli strachu z repatriace.
Gärtner se schovával na západním pobřeží. Nejprve pracoval pod identitou norského imigranta Petera Petersena jako myč nádobí, kuchař a dělník. Později převzal jméno Dennis F. Whiles po migrujícím farmáři, se kterým cestoval. Vymyslel si biografii: rodiče zahynuli při nehodě, vyrůstal v sirotčinci v New Yorku. Získal kartu sociálního zabezpečení a řidičský průkaz.
Usadil se v Nordenu v Kalifornii. V zimě učil lyžování v Sugar Bowl u jezera Tahoe, v létě pracoval ve stavebnictví a jako tenisový instruktor. Hrál s celebritami jako Elizabeth Taylorová nebo Clint Eastwood. V roce 1964 se oženil s Jean Clarke, adoptoval její dvě děti. Žili v Aptos, kde vedli tenisový klub, pak se přestěhovali na Havaj, kde Gärtner odhadoval stavby pro armádu.
Přesto měl strach s vyzrazení a byl možná až přehnaně paranoidní. Patnáctkrát změnil práci, utíkal z pokojů, bál se policie. V roce 1952 vedl lyžařskou záchranu vlaku uvízlého ve vánici v Sierra Nevada. Byl jedním z prvních lyžařů, kteří k vlaku dorazili a díky tomu se objevil spolu s ostatními záchranáři na snímku pořízeném časopisem Life. Je ironií, že i když snímky jeho tváře byly v tuto chvíli po všech kancelářích FBI v sekci Most Wanted vyhnul se Gärtner vyhnul prozrazení.
Přiznání a konec skrývání
Během této doby jeho manželku stále více znepokojovaly jeho četné výmluvy, odmítal se jí svěřit se svou minulostí a nemohl cestovat mimo Spojené státy, protože nemohl získat pas. Se ženou tak vedli stále více oddělené životy, protože začala cestovat bez něj. Když se ho v roce 1984 chystala opustit, přiznal se jí. Kontaktoval historika Arnolda Krammera, experta na německé zajatce v USA. Společně napsali knihu Hitlerův poslední voják v Americe. V pořadu Today Show v roce 1985 se „vzdal“ moderátorovi Bryantu Gumbelovi. Stal se tak posledním německým zajatcem druhé světové války v Americe.
Když Gärtner vyšel se svou minulostí na veřejnost, vláda si nevěděla rady, z čeho ho v souvislosti s jeho útěkem obvinit. Gärtner nebyl nelegálním imigrantem, protože byl do Spojených států přivezen proti své vůli. Ve skutečnosti z vězení neutekl, protože všichni němečtí váleční zajatci měli být repatriováni do svých původních domovů a Gärtner měl být poslán zpět do svého rodného města ve Slezsku, které se stalo součástí Polska. Navíc, jelikož uprchl po skončení války, existovaly určité pochybnosti o tom, zda je stále válečným zajatcem. Z tohoto důvodu nebyl obviněn z žádných trestných činů. FBI oznámila, že o něj již nemá zájem. Imigrační a naturalizační služba potvrdila, že ho nechce deportovat a může požádat o americké občanství. Dostal jej oficiálně po řadě byrokratických průtahů až v roce 2009
Jeho manželství se nakonec stejně rozpadlo. Jean se rozvedla, ale zůstali přáteli. Gärtner navštívil Německo, setkal se se sestrou, ale zůstat nechtěl. Žil v Coloradu, maloval obrazy a zemřel 30. ledna 2013 ve věku 92 let.
Příběh Georga Gärtnera je připomínkou, jak válka ničí životy i po svém konci. Z 700 000 německých zajatců uteklo jen sedm, většina byla chycena – on jediný žil 40 let v utajení. Jeho útěk nebyl aktem hrdinství, ale zoufalstvím před sovětskou okupací. Ukazuje ironii historie: muž, který bojoval za Hitlera, našel svobodu v zemi nepřítele.
Zdroje:
