Článek
Veletržní palác, otevřený v roce 1928 společností Pražské vzorkové veletrhy, byl ve své době architektonickým zázrakem. S železobetonovým skeletem, rozměrnou fasádou připravenou pro reklamy a podlahovou plochou 13 500 m² byl největší stavbou v Praze. Původně byl navržen k pořádání veletrhů a výstav, disponoval lichoběžníkovým půdorysem, šesti nadzemními podlažími, dvěma suterény a dvěma dvoranami. Budova hostila restaurace, bufety, kulečníkovou kavárnu, střešní terasu a největší pražské kino Veletrhy. Po druhé světové válce, kdy palác sloužil jako shromaždiště židovského obyvatelstva před deportacemi, přišla éra komunistického režimu. Pražské vzorkové veletrhy byly zrušeny v roce 1951, vládnoucí strana zlikvidovala výstavní prostory, ochozy zaplnily dřevotřískové kóje a palác se stal sídlem šesti důležitých podniků zahraničního obchodu. Tyto podniky, jako například Tuzex, přeměnily interiér na labyrint kanceláří plných papírových archivů, nábytku a hořlavých materiálů. Krátce před požárem byl v budově dokonce instalován jeden z prvních sálových počítačů v ČSSR – Univac druhé generace. Přeměna však přinesla i bezpečnostní rizika, která odpovědní pracovníci ignorovali. Chyběla požární signalizace, hasící zařízení byla vyřazená a varování požární inspekce o přetížení budovy hořlavinami nikdo nebral vážně.
Evakuace kina a požární bouře
Večer 14. srpna 1974, kolem deváté hodiny večer, ucítila strážná při obchůzce ve čtvrtém patře zápach kouře. Společně s elektrikářem zjistili, že kouř vychází z místnosti, kde lakýrníci odložili hadry napuštěné fermeží. Když otevřeli dveře, plameny jim šlehaly naproti. První pokus o uhašení hasicím přístrojem byl marný. Požár se rychle šířil po dřevotřískových příčkách, kobercích, výtahových šachtách a klimatizačních rozvodech, které nebyly požárně odděleny. Budova, navržená bez požárních zdí, fungovala jako obří komín. První hasiči z holešovické stanice dorazili ve 21:40. To už hořelo na přibližně 400 m2 a po kobercích a obkladech stěn se oheň lavinovitě šířil dál. Ve 21.50 je přerušeno promítání v nacpaném kině Veletrhy, 650 diváků museli hasiči evakuovat. Promítalo se Mackennovo zlato, slavný film britského režiséra J. Leeho Thompsona s Gregorym Peckem, Omarem Sharifem a Tellym Savalasem a hudbou Quincyho Jonese. Nikomu se ven moc nechtělo. Ale podle zpráv byli diváci nakonec rádi, že poslechli. Venku už uskakovali před prvními střepy vypadávajícími z rozbitých okenic. Plameny se šířily nekontrolovatelně a zanedlouho dosáhl požár parametrů požární bouře. Komplikace přidávaly výbuchy plynu, elektrické napětí v budově a výkop ve Veletržní ulici, který znemožňoval přístup k severní části objektu. Šest lidí uvízlých na střeše vyprostila až Tatra 813 s žebříkem. Hasiči nasadili vodní dělo s vodou z Vltavy, ale i zde narazili na potíže – hadicové vedení dvakrát přerušil kamion. Zásah, do něhož se zapojily jednotky z Prahy i Středočeského kraje trval šest dní. Požár byl lokalizován 15. srpna ve čtyři hodiny ráno, ale úplná likvidace byla ohlášena až 20. srpna 1974. Hasiči čelili padajícím podhledům, sklu a intenzivnímu žáru. Lehká zranění utrpělo osm hasičů a jeden voják.
Příčiny požáru
Příčiny požáru vyšetřovalo velitelství hasičů, Veřejná bezpečnost i samy podniky zahraničního obchodu. Prahou šly nejrůznější fámy. Prověřovaly se tři možnosti: zkrat elektrického vedení, úmyslné zavinění nebo, jak se nakonec ukázalo nejpravděpodobnější, šlendrián. Jak to bylo doopravdy, se už nikdy nedozvíme, ale oficiálním vysvětlením je, že došlo k samovznícení hadrů, chumáčů čisticí bavlny, napuštěných toluenem ve čtvrtém patře, které tam zanechali lakýrníci pracující na údržbě domu. Po uhašení požáru zůstal Veletržní palác pouhým železobetonovým skeletem, poškozeným ohněm a vodou. Škoda byla vyčíslena na 224 milionů korun, což zůstává rekordem mezi pražskými požáry. Ohořelé papíry byly nalezeny až v Karlíně, tři kilometry daleko a pach spáleniště se nesl Prahou týdny.
Torzo a úvahy o demolici
Budova byla zpřístupněna k prohlídce až po dvou měsících, kdy její stav posuzovalo 27 inženýrů. Rozhodování o budoucnosti paláce komplikovala absence původní stavební dokumentace a poškození 20 000 nosných prvků. Komunistická byrokracie zvažovala demolici. V torzu věděla vládnoucí strana symbol neúspěchu socialismu, zejména v kontextu stále neopravené Prahy po invazi v roce 1968. Přesto zvítězily hlasy za záchranu. V roce 1976 bylo rozhodnuto o rekonstrukci, která se však protáhla na desetiletí. Požár odhalil 17 klíčových nedostatků, včetně nedostatečného počtu hasičů, absence požární signalizace, nízké kapacity vodovodní sítě a špatné stavební dispozice. Varování požární inspekce byla roky ignorována podniky zahraničního obchodu, jejichž moc převýšila i státní orgány. Paradoxně, tresty dopadly spíše na hasiče než na odpovědné pracovníky podniků.
Náročná rekonstrukce
Rekonstrukce začala v roce 1976 pod vedením švédské firmy ABV Stockholm, která zajistila nosné konstrukce. V roce 1978 vláda rozhodla, že palác připadne Národní galerii. Architekti z libereckého ateliéru navrhli přestavbu, která měla budovu proměnit ve světovou galerii podobnou Tate Modern či Musée d’Orsay. Plány se však měnily, rozpočty rostly a zásahy komunistických úřadů přestavbu komplikovaly. Hrubá stavba byla hotová v roce 1993, kdy se v paláci konala první akce, velkolepá party s vystoupením skupin Lucie a Golden Kids. Veřejnosti se otevřela tři podlaží v roce 1995 jako sídlo sbírky moderního a současného umění Národní galerie. Definitivní oprava čtyř podlaží byla dokončena v roce 2000.
