Článek
„Podle gruntovních knih hospodařil první známý předek, Jiří Sotona na 42 hektarech půdy, což bylo na 16. století impozantní hospodářství. Bylo to uprostřed vesnice, u obchodní stezky. Říkalo se tam ‚u Sotonů‘, a kromě polí tam byla i kovárna a krčma,“ popisuje s hrdostí nejstarší člen rodu Josef Sotona. Rodinná historie, kterou pomohla zmapovat genealožka Eva Větrovská, odhaluje, že jméno Sotona možná pochází z italského „Sotton“, označujícího důlního pracovníka, který přišel do Čech po husitských válkách.
Komunistická zvůle a rodinná odolnost
V 50. letech 20. století přišla zkouška, která rodinu málem zlomila. Po komunistickém převratu v roce 1948 byli soukromí zemědělci nuceni vzdávat se majetku a vstupovat do družstev. Sotonovi se postavili, ale za cenu kruté odplaty. Josefův otec, Jaromír, byl v roce 1955 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na šest měsíců vězení za údajnou krádež dřeva. „Soused, kterému táta půjčil koně, ukradl dřevo, ale obvinili otce. Změřili kopyta, podkovy, vše bylo připravené,“ vzpomíná Josef. Rodinu vystěhovali do rozpadlého domu na kraji vesnice. „Máma brečela a chtěla, aby nás nechali bydlet doma. Řekli, že to nejde, že by tam kradla. Co by kradla na svém? Vždyť to bylo její,“ popisuje Josef momenty, které vnímal jako traumatizující, přestože mu bylo necelých šest let.
Josef si pamatuje, jak s bratrem vylévali kýble vody z protékající půdy. „Brácha mi říkal, ať nebulím, že jim jednou ukážeme,“ vybavuje si. Ačkoli trauma z dětství zůstalo, rodina se nevzdala. Po otcově návratu z vězení se přestěhovali do Benátek u Litomyšle, kde začali znovu hospodařit, pracovali jako krmiči dobytka. Časem se jim podařilo koupit pozemek, na něm postavili domek a nastěhovali se do něj. Žili téměř na samotě a mohli se ve volném čase znovu věnovat tomu, co uměli a milovali, tedy zemědělství. Byli pracovití, takže zanedlouho přebytky toho, co vypěstovali, začali prodávat.
I v těžkých časech si Sotonovi zachovali nadhled. Josef si vybavuje, že od dětství věděl, že komunistická ideologie je špatná, ale zároveň mu bylo jasné, že to nemůže dávat na veřejnosti najevo. Zvykl si, že něco jiného se říkalo doma a něco jiného mimo něj. „Dělali jsme si z toho, co se dělo, legraci. Když byl 1. máj, tak jsme šli do průvodu s mávátky. Všichni tam provolávali hesla ‚Ať žije Sovětský svaz‘, ‚Ať žije Lenin‘ a podobná. Zemědělské družstvo v průvodu vezlo na vozíku prase. Tak jsme s bratrem začali křičet: ‚Ať žije prase.‘ Někdo nás udal, protože si nás pak ve škole zavolal ředitel a ptal se, jak jsme to s tím prasetem mysleli. Byl fajn, protože nám pak řekl, ať takové věci říkáme jen doma a ne před lidmi,“ vzpomíná. „Babička říkala, že na statku budeme znovu hospodařit. Nikdo jí nevěřil, ale já ano,“ dodává Josef.
Radši kydat hnůj, než vstoupit do strany
Sotonovi začali v šedesátých letech chovat laboratorní zvířata a dodávali je do různých ústavů. Dařilo se jim a věřili, že politické uvolnění, které nastalo v polovině šedesátých let, bude pokračovat a umožní jim časem podnikání rozšířit. Jejich naděje zmařil příjezd sovětských vojsk v srpnu 1968 a následný proces normalizace, kdy komunisté utužili moc v zemi. Josef v roce 1970 nastoupil na Vysokou zemědělskou školu v Praze. Hned v prvním semestru mu hrozilo, že z ní bude vyhozen.
Jeho otec na něj totiž přepsal majetek, který si původně násilně přivlastnilo družstvo. Majetek tedy družstvo obhospodařovalo, ale v katastru nemovitostí byl jako jeho vlastník zapsán Josef. Požádal družstvo, ať mu majetek vydá zpět. Rektorovi vysoké školy vzápětí přišel dopis, ve kterém komunisté z Trstěnice požadovali kvůli této žádosti Josefovo vyloučení ze školy. Jako důvod uvedli, že člověk, který se nestará o své hospodářství, nemůže studovat. „Rektor mi řekl, že to mám vyřídit socialistickým způsobem. Když jsem se zeptal, co to je, řekl, že mám podat přihlášku do družstva. Tak jsem ji podal, ale schůze mě za člena nepřijala. Dal jsem to rektorovi písemně a on řekl, že jsem podmínku socialistického soužití splnil tím, že jsem chtěl do družstva. A tak jsem mohl na škole zůstat,“ popisuje bizarní situaci, kdy sice byl v katastru nemovitostí zapsán jako majitel pozemků, ale hospodařit na nich nemohl, protože fyzicky patřily družstvu. Vše si vysvětluje tak, že vedení družstva tímto udělalo další pokus, jak Sotonovým ještě více ublížit, přestože se psal rok 1970, bylo tedy téměř dvacet let po násilné kolektivizaci. Josef v roce 1977 ukončil vysokou školu. Nastoupil jako zootechnik do Státního statku Svitavy. Nadřízení mu nabízeli vstup do komunistické strany. Když odmítl, vysvětlili mu, že navždy bude jen řadovým zaměstnancem bez možnosti dostat se na lepší místo. „Řekl jsem, že raději budu celý život kydat hnůj, než abych vstoupil do strany,“ podotýká.
Revoluce, restituce a slzy v očích
Listopad 1989 přinesl naději. Sotonovi byli mezi prvními, kdo žádali o restituci majetku. „Vzali jsme si louku ještě před papíry. Byla naše, tak proč ne?“ usmívá se Josef. Když na vráceném poli vzešlo první obilí, Jaromír Sotona neudržel slzy. „Bylo to jako satisfakce za všechnu křivdu. Viděl výsledek své práce,“ vzpomíná Josef na dojemný okamžik.
Farma se rozrůstala. Z původních 25 hektarů se díky nákupům a pronájmům stalo 240 hektarů půdy a 14 hektarů lesa. Dnes má statek hodnotu kolem 200 milionů korun a roční obrat asi osm milionů. Sotonovi chovají 100 krav, 15 ovcí, koně a drůbež, pěstují obilí, luskoviny a vyrábějí mléčné produkty. Moderní technologie, jako dojicí robot či fotovoltaika, se snoubí s tradiční péčí o krajinu – sázením stromů, organickým hnojením a pastvou.
Sedlák není boháč, ale strážce krajiny
Josef předal fyzickou práci synovi Pavlovi, ale stále řídí ekonomiku farmy a angažuje se v regionálních zemědělských organizacích. Přeje si, aby společnost přestala vidět sedláky jako boháče. „Sedláci jsou tady pro celou společnost. Udržují krajinu, starají se o půdu, zvířata, vodu. Chtěl bych, aby lidé viděli, jak vzniká mléko, jak kráva žije. Aby měli k sedlákovi respekt,“ říká.
