Článek
Salon Kitty otevřela v roce 1920 Katharine „Kitty“ Schmidtová, žena s pohnutým životem a bystrým obchodním talentem. Narodila se v Hamburku roku 1882, studovala hudbu, pracovala jako guvernantka v Anglii a po nenaplněné lásce s britským lordem se vrátila do Německa jako svobodná matka. Berlín, město plné příležitostí, ji přitahoval. Zjistila, že muži jsou ochotni štědře platit za diskrétní chvíle s ženami, a ženy zase hledají způsob, jak si přivydělat bez společenské ostudy. Kitty tedy proměnila apartmán v Charlottenburgu v oázu diskrétnosti a rozkoše.
Salon Kitty nebyl obyčejný nevěstinec. Na první pohled připomínal spíše exkluzivní pánský klub. Tlusté koberce tlumily každý krok, křišťálové lustry vrhaly měkké světlo na hedvábné závěsy a na stolečku tiše hrál gramofon. Hosty vítaly elegantní ženy v koktejlových šatech, které vedly zdvořilé rozhovory, než je pozvaly do soukromí. Tyto dámy nebyly běžné prostitutky – často šlo o vdané ženy z vyšší společnosti, které toužily po vzrušení a finanční nezávislosti. Kitty dokázala vytvořit prostředí, kde se smetánka cítila jako doma, a přitom si zachovala absolutní diskrétnost.
Vstup do salonu střežil portýr přezdívaný Svatý Petr, který propouštěl jen ty, kdo splňovali přísná kritéria. Opilci ani neupravení muži neměli šanci. Po vstupu hosty uvítala služebná, odložila jejich kabáty a uvedla je do prostorného salonu, kde se mísily vůně parfémů, doutníků a kvalitního alkoholu. Apartmán, rozkládající se na 500 metrech čtverečních, byl mistrovským dílem nenápadného luxusu – od brokátem potaženého klavíru po sběratelská křesla a obrazy na stěnách.
Nacisté berou otěže
Vše se změnilo na konci 30. let, kdy nacistická mašinérie začala čistit Berlín od „nemorálních“ podniků. Kitty, která tušila hrozbu, převedla své peníze do britských bank a pokusila se emigrovat do Nizozemska. Na hranicích ji ale zadrželo Gestapo. Walter Schellenberg, důstojník nacistické zpravodajské služby Sicherheitsdienst (SD), jí dal jasnou volbu: buď bude spolupracovat, nebo skončí v koncentračním táboře. Kitty kývla.
Plán, za kterým stál Reinhard Heydrich, šéf zpravodajců a jeden z nejvyšších nacistických pohlavárů, byl ambiciózní. Salon Kitty se měl proměnit v past na prominentní hosty – německé důstojníky, průmyslníky, zahraniční diplomaty. Alkohol, krásné ženy a uvolněná atmosféra, to vše je mělo přimět mluvit. Každý pokoj prošel úpravami: mikrofony skryté ve stěnách, dráty vedoucí do sklepa, kde pět odposlouchávacích kójí nahrávalo každý šepot na voskové desky. Suterén se stal tajnou základnou zpravodajské služby, vybavenou archivem a radiostanicí.
Aby operace fungovala, potřebovali nacisté nové dívky. Berlínská mravnostní policie zatkla desítky prostitutek, z nichž Kitty vybrala dvacet „speciálních agentek“. Tyto ženy musely být nejen krásné, ale i inteligentní, ovládat cizí jazyky a umět nenápadně vyzvídat informace. Sedmitýdenní výcvik je naučil rozpoznávat vojenské hodnosti, vést zdánlivě nevinné rozhovory a psát podrobné zprávy o klientech. O mikrofonech pravděpodobně nevěděly, aby jejich chování zůstalo přirozené.
V březnu 1940 se Salon Kitty znovu otevřel. Navenek fungoval jako dříve, ale pro vybrané klienty, kteří znali heslo „Přicházím z Rothenburgu“, se otevírala zvláštní „Červená kniha“ s nabídkou dvaceti dívek. Tyto ženy hosty obsluhovaly v luxusních pokojích čtvrtého patra, kde každý šepot putoval přímo do sklepa.
Zklamání nacistů
Nacisté očekávali, že Salon Kitty odhalí spiknutí, zrady a diplomatická tajemství. Realita však byla jiná. Odposlechy zachytily převážně vášnivé vzdechy, banální rozhovory nebo opilecké žvásty. Galeazzo Ciano, italský ministr zahraničí a zeť Mussoliniho, sice v podnapilosti nazval Hitlera „malým skrčkem“, ale podobné perly byly vzácné. Joseph Goebbels si užíval lesbická představení, generál SS Sepp Dietrich pořádal orgie s celým týmem dívek, a jeden průmyslník měl podivnou zálibu v pití obsahu nočníků. Nic z toho však zpravodajské službě nepřineslo strategické informace.
I zahraniční diplomaté, kteří salon navštěvovali, si dávali pozor. Britský agent Roger Wilson, vystupující jako rumunský atašé Ljubo Kolchev, dokonce odhalil nacistické odposlechy a nainstaloval vlastní, díky čemuž Britové slyšeli totéž co SD. Salon Kitty se tak stal podivnou hrou špionů, kde nikdo plně nekontroloval situaci.
Zpravodajské záznamy nakonec obsahovaly 25 000 jmen klientů, ale většina informací byla buď banální, nebo už známá. Heydrich sám podnik několikrát „inspektorsky“ navštívil – samozřejmě s vypnutými mikrofony. Schellenberg, který za operaci odpovídal, čelil kritice za nízkou výtěžnost.
Konec legendy
V červenci 1942 zasáhl Giesebrechtstrasse britský nálet. Budova utrpěla těžké škody a musela být zbořena. Zpravodajská služba zvažovala obnovu, ale kvůli klesající klientele a minimálním výsledkům projekt v roce 1943 ukončila. Kitty dostala podnik zpět s přísným varováním, aby mlčela. Nahrávky, kterých bylo celkem 25 000, se během války ztratily. Pravděpodobně je někdo zničil jako bezcenné.
Po válce Kitty znovu otevřela svůj salon na jiné adrese, ale původní slávu už nezískal. Zemřela v roce 1954, aniž prozradila jména svých dívek či hostů.
Zdroje:
