Článek
Rok 1980 znamenal v životě Hany Hegerové dramatický zlom. Kvůli bankovní chybě, při níž byly na její účet omylem převedeny honoráře Karla Gotta, byla obviněna ze zpronevěry a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Přestože se hájila tím, že se domnívala, že jde o její honorář z Německa, soud její vysvětlení neuvěřil. Chyby si údajně nikdo nevšiml několik měsíců. Když se o tom Hegerová dozvěděla, okamžitě zkoušela kontaktovat Gotta. Ten ale nereagoval a do případu zasáhl jeho otec.
„Asi dva dny po jednání ve spořitelně dostal můj syn dopis od Hany Hegerové. Poradil jsem mu, aby nikam na žádnou schůzku nechodil a vůbec s ní nejednal, protože poškozen nebyl,“ uvedl jeho otec do policejního protokolu v roce 1980.
Provokace ze strany StB?
Proč se rozhodl právě takto? Prý měl obavu, že by Hegerová mohla na jeho syna nějakým způsobem psychicky působit a on by mohl z neznalosti finančních otázek přistoupit na nějaké drobné splátky. „Znám totiž svého syna,“ uvedl. S jeho názorem souhlasil i samotný Karel Gott. „Prohlásil, že s ní jednat vůbec nebude, a pokud vím, nikam nešel,“ doplnil zpěvákův otec.
Z umělkyně světového formátu se během jediného dne stala vězeňkyně. Z bytu v pražských Dejvicích ji v zimě odvezli rovnou do pankrácké věznice. V době, kdy již měla za sebou vystoupení v pařížské Olympii a patřila k mezinárodně uznávaným interpretkám šansonu, sdílela celu s obyčejnými trestankyněmi.
Pobyt za mřížemi pro ni nebyl jen fyzickým omezením, ale především hlubokým ponížením. Hegerová byla bytostně citlivá a introvertní, zvyklá na svobodu a samotu. Ve vězení si proto vytvářela vlastní mikrosvět – vyšívala, vyráběla krajky, lepila na stěny cely obrázky z botanických časopisů pomocí zubní pasty. Tyto drobné rituály jí pomáhaly přežít pocit bezmoci.
Dodnes není jasné, zda šlo skutečně pouze o právní omyl. Sama Hegerová se domnívala, že její případ mohl mít i politické pozadí. Vyšetřovatelé se jí opakovaně ptali na samizdat, disidenty a údajné převážení knih ze Západu. Bylo krátce po Chartě 77 a zpěvačka, oblíbená v zahraničí, nebyla pro režim pohodlnou osobou.
I když byla po půl roce omilostněna prezidentem Gustávem Husákem, následky si nesla dlouho. Po propuštění její kariéra prudce upadla, vystupovala v barech a menších klubech. Ztráta reputace a pocit křivdy v ní zůstaly hluboko zakořeněné.
Syn, kterého musela opustit
Ještě citlivějším tématem byl pro Hegerovou vztah k jedinému synovi Matúšovi. Měla ho s divadelním dramaturgem a pozdějším ředitelem Slovenského národního divadla Daliborem Hegerem. Manželství však vydrželo jen krátce a Hana se kvůli práci přesunula do Prahy. Syn zůstal na Slovensku s otcem.
Toto rozhodnutí ji pronásledovalo celý život. O mateřství mluvila zdrženlivě a s pocitem viny. Přiznávala, že tehdy nebyla připravená, neměla stabilní bydlení ani zázemí a kariéra pro ni znamenala existenciální nutnost. Přesto věděla, že odloučení od syna je cenou, kterou platila příliš vysoko.
Matúš vyrostl, stal se hasičem a žil relativně obyčejný život mimo svět reflektorů. V rodině se ale hromadily další tragédie – jeho manželka Marcela zahynula po pádu z výšky při mytí okna. Tato událost zasáhla Hegerovou velmi silně, přesto o ní na veřejnosti téměř nemluvila.
Smrt, o které nechtěla mluvit
Největší rána přišla v roce 2015, kdy Matúš ve věku šedesáti let zemřel. Přesnou příčinu jeho úmrtí Hegerová odmítala rozebírat. Pouze stručně uvedla, že „to nebyla úplně rakovina“, ale smrtelná nemoc. Podle pozdějších informací měl dlouhodobé zdravotní potíže spojené s alkoholem.
Ztráta syna byla pro Hegerovou zdrcující. „Nemohu o tom mluvit,“ opakovala v rozhovorech a téma okamžitě uzavírala. Přátelé si všímali, že po Matúšově smrti výrazně zeslábla, stáhla se do soukromí a její energie postupně vyhasínala. Zůstali jí už jen vnuci, kteří se stali jejím posledním pevným bodem.
Hana Hegerová nikdy svá traumata neproměňovala v okázalá gesta ani veřejná vyznání.
Vězení jí vzalo část kariéry, smrt syna část života. Přesto dokázala zůstat důstojná a silná až do konce. Její šansony dnes znějí jako zpověď ženy, která poznala samotu, vinu i ztrátu – a naučila se s nimi žít bez patosu, zato s neobyčejnou pravdivostí.
Zdroje:
