Článek
Systematické vyvražďování dlouhodobě tělesně i duševně nemocných zahájili nacisti v říjnu roku 1939. Do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů rozeslali dotazníky pro registraci dospělých pacientů. Na první pohled vypadaly, že mají sloužit pouze vědeckým a statistickým účelům. Podezření mohla vzbudit pouze část, zjišťující pracovní schopnost pacientů. Hlášeni měli být pacienti vyžadující nejméně 5 let nepřetržitě klinickou péči, duševně nemocní trestanci, pacienti s jinou než „německou nebo příbuznou“ krví, a dále pacienti práce neschopní, trpící některou z chorob jako například schizofrenie, epilepsie, senilita, neléčitelná paralýza, syfilis, encefalitida, všechny druhy slabomyslnosti a další neurologicky nevratné stavy.
Dobřany
Dobřanská léčebna, tehdy nazývaná Heil- und Pflegeanstalt Wiesengrund, byla takřka ideálním objektem pro realizaci tohoto programu. Rozsáhlý areál, izolovaná poloha a velký počet dlouhodobých pacientů zajistily, že denní provoz dokázal pohltit i dramaticky rostoucí počty úmrtí, aniž by to navenek vyvolalo okamžité podezření. Jenže statistiky nelžou. Zatímco před válkou se úmrtnost v ústavu pohybovala okolo 150–200 osob ročně, v roce 1940 zemřelo 807 pacientů, v roce 1941 přes 1 000 a v roce 1942 ještě více. Za šest válečných let zde zaznamenali celkem z 5 734 úmrtí.
Transporty bez návratu
Oficiální důvody smrti vždy korespondovaly s běžnými lékařskými diagnózami, jako byl například zápal plic, tuberkulóza nebo vyčerpání. Právě zápal plic a různé formy tuberkulózy se v úmrtních knihách objevují tak často, že působí jako pečlivě budovaný krycí kód. Vyšetřovací spisy z 60. let odhalují, že ústav předem zaznamenával tzv. transporty nemocných. Tito pacienti byli odvezeni a už se nikdy nevrátili. Jejich jména se následně objevila na seznamech mrtvých, často s naprosto identickou příčinou smrti.
Transporty však nebyly jedinou metodou „řešení“. Po oficiálním ukončení Akce T4 v roce 1941 se systém změnil z centralizovaného vraždění v plynových komorách na tzv. decentralizovanou eutanazii, kterou měl každý ústav provádět „podle místních zvyklostí“. V praxi to znamenalo zejména, chronické podchlazování, omezování jídla, a především extrémně zvýšené dávky luminalu, barbiturátu používaného jako sedativum. Děti i dospělí často umírali v hlubokém bezvědomí během několika dní.
Případ Margarety Beaty Schmitzové
Jedním z příběhů, které se podařilo rekonstruovat, je osud Margarety Beaty Schmitzové. Po rozvodu v roce 1933 se u ní projevily vážné deprese a několikrát skončila v léčebnách v Německu. V roce 1941 byla převezena do Dobřan. Její bývalý manžel brzy dostal varovný dopis: pacientka onemocněla zápalem plic, návštěvy nejsou možné. O dva dny později přišla zpráva o její smrti.
Až v 60. letech, když se její dcera obrátila na československé orgány, se ukázalo, že skutečná příčina smrti v úmrtní knize zněla jinak: „schizofrenie, rozštěp mysli, tuberkulóza plic“. Podezřele stejná kombinace, jaká se objevovala u stovek dalších obětí. Pro vyšetřovatele byla její smrt jen jedním z mnoha střípků mozaiky, která odhalovala systematičnost celého procesu.
Symbol červené a modré
Rozhodování o životě a smrti pacientů se v Dobřanech řídilo dotazníky identickými s těmi používanými v samotné Akci T4. Na každý z nich psychiatr-posudkář připsal červenou nebo modrou značku. Modrá znamenala život, červená smrt.
V některých měsících roku 1941 byly v úmrtních knihách téměř samé „červené“ případy. Ačkoli zdravotnický personál formálně jednal v rámci lékařských kompetencí, mnozí z nich si byli dobře vědomi, k čemu jsou využíváni. Pozdější svědectví naznačují, že část sester a ošetřovatelů měla výčitky svědomí, část věděla, ale mlčela a část se s programem bez odporu ztotožnila.
Dobřanská léčebna nebyla nikdy určena jako primární likvidační centrum takového rozsahu, jaká existovala v Německu či Rakousku. Přesto zde zemřely tisíce lidí. Po válce se o všem spíše mlčelo. Dokumentace byla neúplná, svědkové se báli, personál mizel a pozornost se soustředila na velká nacistická zločinná centra.
Teprve pozdní vyšetřování v 60. letech otevřelo některé spisy, ale mnohá fakta zůstala v archivech nedohledatelná. Zůstaly rodiny, které se nikdy nedozvěděly, co se s jejich blízkými skutečně stalo. A zůstaly i stovky bezejmenných obětí, jejichž osudy se už nepodaří rekonstruovat.
Zdroje:
