Článek
František Otta se narodil v revolučním roce 1848, vyučil se v Pitteroffově mydlářském podniku a následně prošel několik mydlářských dílen. Poté, co byl roku 1866 z jedné dílny propuštěn pro nedostatek práce, se rozhodl odejít na vandr. Navštívil Vídeň, Linec, Dolní a Horní Rakousy i Sasko. Pořádnou práci však získal až po návratu do Prahy, kde nastoupil nejdříve do firmy Feigl & Winternitz a později do známé pražské továrny na mýdlo J. Demartini. Plat měl dobrý, ale ambice ještě větší. Chtěl si založit vlastní podnik.
Zlom přišel, když mu bratr Antonín z Rakovníka napsal, že na náměstí je k dispozici mydlářská dílna. František neváhal, do města se přestěhoval a pustil se do podnikání. Nebyl to žádný skok do bohatství, mýdlo často lidem vadilo zápachem, dílna byla malá a zákazníci přicházeli pomalu. Otta však dělal to, co uměl nejlépe – chodil po chalupách, nabízel zboží osobně a dařilo se mu.
Karta se obrátila na přelomu století. V roce 1901 otevřel moderní továrnu za městem, vybavenou parním strojem. Značka s rakem, používaná od roku 1896, se postupně stávala pojmem. To už ve firmě pracoval také Ottův syn Alois, který mimo jiné zavedl výrobu tzv. bílého mýdla, které mělo velký úspěch. Mýdlo s rakem rychle stalo značkou, která mohla konkurovat a byla zárukou kvality. A prodávalo se všude, od Prahy po Vídeň. Těžké období přišlo za první světové války, kdy se musel Otta vyrovnat s nedostatkem surovin i dělníků. Firma přežila a stala se značkou úspěchu.
Rodinný podnik, raketový růst a respekt ve městě
Za první republiky byla Ottova továrna jednou z největších ve svém oboru. Nabízela široký sortiment: prací a toaletní mýdla, krémy Otima, holicí mýdlo Rakon, sody, později i margaríny a jedlé tuky. Rodina investovala do strojů, pozemků a reklamy – jejich slogany patří k legendám:
„Vybírej si bystrým zrakem, z mýdel vždycky jen to s rakem!“
Reklama na Ottovo mýdlo
František Otta byl nejen průmyslník, ale i vážená osobnost Rakovníka. Člen zastupitelstva, iniciátor sokolovny, podporovatel městského muzea i okrašlovacího spolku. V roce 1921 předal podnik synům a zbytek života věnoval veřejné práci. Značka Otta byla symbolem prvorepublikového úspěchu.
Začátek konce rodinného impéria
Druhá světová válka sice podnik oslabila, ale nepoložila. Otta zemřel roku 1939, ještě než atmosféra politických změn začala nabírat obrátky. Po osvobození však byli bratři Ottové obviněni z kolaborace s nacisty. Ačkoliv se jim podařilo prokázat nevinu, byl podnik podle Benešových dekretů znárodněn. Alois Otta odešel do důchodu, bratři Julius a František se stáhli na rodinný statek, který jim však byl následně také zabaven.
V roce 1945 se z Ottovy továrny stal státní podnik. Rodinu, která generace budovala své jméno, odstřihli od majetku i jejich podnikání ze dne na den. Bez kompenzace, bez možnosti odvolání. V roce 1949 dostal podnik nové jméno: Rakona. Značka s rakem sice přežila, ale její tvůrci už neměli s jejím osudem nic společného.
Když se úspěch trestá
Nejtemnější kapitola rodinného příběhu však začala až v 50. letech. Komunistický režim se rozhodl zlomit nejen ekonomickou sílu bývalých podnikatelů, ale i jejich osobní životy. Nejhůře dopadl František Otta mladší, syn zakladatele a někdejší spolumajitel firmy.
V roce 1951 byl zatčen a odsouzen ke třinácti letům vězení. Místo továrních kanceláří skončil v uranových dolech – nejtvrdším prostředí, které tehdejší režim vězňům připravoval. Po devíti letech byl propuštěn, ale perzekuce neskončila. V roce 1966 se pokusil uprchnout z Československa. Zatímco jeho manželce a dceři se útěk podařil, jeho chytili, znovu odsoudili a uvěznili. Teprve později byl amnestován a roku 1967 odešel do Kanady.
V Torontu se stal aktivním členem Klubu 231 a podílel se na vzniku památníku obětem komunismu. Člověk, který měl pokračovat v rodinném impériu, musel najít nový domov tisíce kilometrů od místa, kde jeho rodina budovala své jméno.
Dohráno až ve Štrasburku
Po roce 1989 se Ottova rodina pokusila získat firmu zpět, jenže restituční zákony se na ni nevztahovaly. Vláda při privatizaci v roce 1991 pohlížela na továrnu jako na majetek znárodněný v roce 1945, tedy bez nároku na jakoukoliv náhradu.
Potomci Františka Otty se nakonec soudili, své pře však prohrávali, až nakonec uspěli ve Štrasburku. Tamější soud jim přiznal náhradu asi 10 miliónů korun, ne však za jejich továrnu, ale za to, že česká justice jim nezajistila spravedlivý proces. Peníze však samozřejmě nebyly tím, co rodina nejvíce ztratila.
Značka s rakem žije dál
Rakona se po revoluci stala jednou z prvních privatizovaných firem. Roku 1991 ji koupila americká společnost Procter & Gamble. Dnes v Rakovníku vyrábí světově známé prostředky jako Jar či Ariel. Historická stopa zakladatele je v továrně stále přítomná, i když pod moderní korporátní identitou.
A přesto – stačí projít rakovnické náměstí a podívat se na dům číslo 124. Na jeho fasádě jsou dodnes velká modrá písmena: FRANTIŠEK OTTA. Jméno muže, který vybudoval podnik z ničeho a který se stal symbolem toho, že jedné rodině komunistický režim vzal vše, ale její příběh přežít nedokázal.
Zdroje:
