Článek
Karel Lamač patří k těm osobnostem české kultury, jejichž životní příběh by sám o sobě vydal na film. Narodil se 27. ledna 1897 v pražských Košířích do zámožné farmaceutické rodiny. Během studií se stal dirigentem orchestru, vystupoval s ochotníky a dokonce se živil jako kouzelník. Zlom přišel během studijní stáže v Drážďanech, kde se poprvé setkal s filmovou technikou. Do jeho osudu však brzy zasáhla první světová válka. Lamač narukoval do rakousko-uherské armády a podle vlastních vzpomínek natáčel na frontě válečné aktuality přímo v zákopech.
Ateliér Kavalírka a Ondra-Lamač film
Po návratu do vlasti v roce 1918 se osamostatnil a založil vlastní filmový ateliér Kavalírka. Jeho prvním československým filmem se stal snímek Vzteklý ženich (1919), v němž byl zároveň režisérem, scenáristou i hercem. Film se bohužel nedochoval, přesto odstartoval mimořádně plodnou kariéru. Lamač se rychle stal jednou z klíčových postav rodící se české kinematografie. Éra němého filmu mu přinesla nejen režijní úspěchy, ale i výraznou hereckou popularitu.
Zásadní kapitolou jeho života i tvorby bylo setkání s herečkou Anny Ondrákovou. Společně vytvořili oblíbenou filmovou dvojici a založili produkční společnost Ondra–Lamač Film. Byli do sebe hluboce zamilovaní, ale Lamač se nikdy nedokázal vzdát své svobody. Opakovaně odmítal sňatek, až se Anny rozhodla provdat za slavného německého boxera Maxe Schmelinga. Tato událost Lamače hluboce zasáhla a poznamenala ho na celý život.
První byl vždycky Lamač
Na něžné pohlaví ale rozhodně nezanevřel. Díky své mužné postavě a srdci dobrodruha neměl režisér o krásné ženy nouzi. Měl nespočet milenek. I slavná herečka Lída Baarová ve svých pamětech bez vytáček vzpomínala, že to byl právě Lamač, kdo ji připravil o panenství. „Bylo mi sotva 18 let a on to s takovými mláďaty uměl,“ vzpomínala Baarová, aby lehce jízlivě dodala: „Každý muž, jenž se zamiloval do některé herečky, stejně dříve nebo později zjistil, že už je přinejmenším druhý. První byl vždycky Lamač.“
Ve 20. letech patřil Lamač spolu s Anny Ondrákovou, režisérem Václavem Wassermanem a kameramanem Ottou Hellerem k tzv. „silné čtyřce“ českého filmu. Režíroval ambiciózní němé snímky jako Lucerna, Velbloud uchem jehly či Dobrý voják Švejk. Skutečný triumf však přišel s nástupem zvukového filmu. Lamač stál u zrodu prvního českého kompletně ozvučeného filmu C. a k. polní maršálek (1930), který zahájil slavnou spolupráci s Vlastou Burianem.
Služba u RAF
Karel Lamač natočil poslední československý film v roce 1939, a to nesmrtelnou komedii U pokladny stál, při níž diváci slzeli smíchy i díky mistrovství Vlasty Buriana. Jeho další filmové působení pokračovalo v duchu, který už vůbec nebyl komický. Odešel z obavy před nacismem, působil v Holandsku, Belgii a Francii, až nakonec zakotvil v Anglii, kde vstoupil do Royal Air Force. Zde se vrátil ke své původní profesi válečného kameramana a dokumentaristy. Natočil řadu snímků ze života československých vojáků a výraznou protinacistickou satiru Švejk bourá Německo (1943), v níž se objevil i Jan Masaryk.
Druhá emigrace
Po válce se Lamač krátce vrátil do Československa, ale brzy znovu emigroval, tentokrát ze strachu z nastupujícího komunistického režimu. Žil ve Francii, Spojených státech a Německu, kde se věnoval technickým inovacím v oblasti filmu a televize. Aktivní kariéru ukončil v Mnichově, ale osud ho zavedl zpět do Hamburku, kde 2. srpna 1952 zemřel na selhání ledvin a jater – v bytě své celoživotní lásky Anny Ondrákové a jejího manžela. Je paradoxní, že člověk jeho významu a evropských úspěchů dnes nemá ani vlastní hrob. V roce 1977 ho zrušili, protože se prý nenašel nikdo, kdo by ho zaplatil na dalších 25 let.
Zdroje:
