Článek
Když se Elena Gorolová v roce 1990 probudila po druhém císařském řezu v ostravské nemocnici, byla unavená a zmatená. Bylo jí jednadvacet let, měla dva malé syny a porod přežila bez vážnějších komplikací. Krátce nato přišel lékař a mimochodem jí sdělil, že během operace provedli i sterilizaci. Podobných příběhů se v archivech, soudních spisech i svědectvích objevují stovky. Možná tisíce.
Souhlas v bolestech
Od konce šedesátých let až hluboko do porevolučního období byly v Československu a později v České republice sterilizovány ženy bez skutečně svobodného a informovaného souhlasu. Nejčastěji šlo o Romky, ženy ze sociálně slabších rodin, matky několika dětí. V archivních materiálech se opakují formulace o „snižování porodnosti romského obyvatelstva“ nebo „zkvalitňování populace“. Romové byli v oficiálním jazyce popisováni jako sociálně problémová skupina s „nežádoucí vysokou natalitou“.
Formálně bylo všechno v pořádku. Zákrok musela schválit sterilizační komise, žena měla podepsat souhlas. Praxe ale vypadala jinak. Některé ženy podepisovaly formuláře přímo na porodním sále, pod vlivem léků a v bolestech. Jiným nikdo nevysvětlil, co podepisují. Dalším lékaři neřekli nic – prostě operovali. Vedle toho existoval i otevřený nátlak. Sociální pracovnice hrozily odebráním dětí nebo ztrátou dávek, jindy nabízely finanční odměnu nebo rychlejší přidělení bytu. Rozhodování, které mělo být ryze osobní, se tak odehrávalo v prostředí strachu a nerovnosti.
Jen dva stehy
Jedním z těchto případů je příběh Šárky Grundzové. V roce 1987 rodila na východním Slovensku své třetí dítě. Bylo jí pětadvacet let, porod se zkomplikoval a lékaři rozhodli o císařském řezu. Krátce před operací jí dali podepsat několik papírů. „Řekli mi, že mi udělají dva stehy, aby se mi všechno dobře hojilo,“ vzpomíná.
O sterilizaci nepadlo ani slovo. Pravdu se dozvěděla až o několik let později, když se s manželem pokoušeli o další dítě. Gynekoložka jí po vyšetření oznámila, že je trvale neplodná. Rodina se brzy rozpadla. Manžel jí nevěřil, že o zákroku nevěděla. V okolí se začalo šeptat, že sterilizaci chtěla sama.
Následky zákroků byly často dlouhodobé a ničivé. Rozpady rodin, deprese, ztráta sebevědomí i postavení v komunitě. V romské rodině je mateřství zásadní, žena, která nemůže mít děti, je snadno stigmatizována. Přesto většina obětí mlčela. Často netušily, že se stalo něco nezákonného. A i když to tušily, neměly sílu ani prostředky se bránit.
Příběh Eleny Gorolové
Výjimkou byla Elena Gorolová. Její druhé těhotenství rovázely komplikace a Elena nebyla schopná přirozeného porodu. „Pak už to šlo rychle, takže mi vůbec nebylo divné, že se před operací objevila sestřička s nějakými papíry a dožadovala se souhlasu s výkonem císařského řezu. Ještě mi pod ruku strčila žádost o vyplnění jména pro dítě,“ vzpomíná Gorolová na osudný den, po kterém už nikdy nebylo nic jako dřív.
„Doktor mi vysvětlil, že jsem prodělala dva císařské řezy ve velmi mladém věku a bylo by velmi riskantní podstupovat další. A právě proto mi byla podle gynekologa provedena sterilizace,“ vypráví smutně Gorolová a dodává, že se okamžitě zeptala, co to pro ni do budoucna znamená. „‚To znamená, že už nebudete moci mít další děti, sterilizace je nevratný zákrok,‘ řekl a já zůstala s pusou dokořán a nebyla jsem schopna slova. Bylo mi jednadvacet a byla jsem po zásahu lékařů neplodná.
Zlom přišel na konci devadesátých let, kdy se náhodou dostala k informacím o dalších podobných případech. Obrátila se na ombudsmana a na nevládní organizace. Postupně začala vyhledávat ženy se stejnou zkušeností. „Najednou jsem slyšela pořád stejný příběh,“ říká. „Papíry podepsané v bolestech, sliby o dočasném zákroku, žádné vysvětlení.“ Začala organizovat setkání, pomáhala ženám sepisovat žádosti, doprovázela je k právníkům. Postupně se z ní stala neformální mluvčí celé skupiny.
Její vytrvalost přinesla první výsledek v roce 2009, kdy se česká vláda za nezákonné sterilizace oficiálně omluvila. Další roky ale ukázaly, že samotná omluva nestačí.
Boj o uznání
Když parlament v roce 2021 konečně schválil zákon o odškodnění, patřila Gorolová k těm, které na něj čekaly nejdéle. „Byla to úleva,“ říká. „Ne kvůli penězům. Kvůli tomu, že stát konečně řekl: ano, stalo se to.“ Zákon přiznal obětem nárok na jednorázových 300 tisíc korun. Odškodnění beru spíš jako gesto, možnost mít děti nám to samozřejmě nevrátí. Dnes jsou ty ženy už starší, nemocné, za odškodnění si můžou koupit léky nebo zajet do lázní. Nešlo nám ale jen o peníze. S tím zákrokem se vyrovnávám dodnes,“ říká Elena Gorolová.
Poslední doložený případ
Případy navíc nekončí rokem 1989. Poslední doložená sterilizace bez souhlasu pochází z roku 2010 a došlo k ní v žatecké nemocnice. Když přišla tehdy pětadvacetiletá Simona Milenková do tamní nemocnice kvůli plánovanému císařskému řezu, v ordinaci dostala léky, které ji před operací utlumily, a dokumenty k podpisu. „Lékaři mi řekli, že musím také podepsat papír se souhlasem s podvázáním vejcovodů. Vysvětlili mi, že je to kvůli mému bezpečí, protože bych mohla při další sekci zemřít,“ vzpomíná Milenková, která měla v té době už dvě dcery a po císařském řezu se jí narodila další.
Když se po třetím císařském řezu vzbudila na pooperačním pokoji, lékaři jí oznámili, že jí provedli sterilizaci
Hranice spravedlnosti
Nárok mají pouze ženy sterilizované na území dnešní České republiky. Ty, které zákrok podstoupily na Slovensku v době společného státu, zůstaly mimo systém. Týká se to i Šárky Grundzové. Slovenská vláda se ženám v roce 2023 omluvila, finanční kompenzace ale dosud nezavedla.
Elenu Gorolovou zařadila stanice BBC mezi 100 nejinspirativnějších žen roku 2018. Za snahu o odškodnění obětí protiprávních sterilizací dostala taky cenu Alice Garrigue Masarykové, kterou uděluje velvyslanectví Spojených států amerických.
Zdroje:
