Článek
Bylo léto roku 1943. Po železniční trati nedaleko polského městečka Łapy projížděl vlak přeplněný židovskými rodinami. Mířil do vyhlazovacího tábora Treblinka, kde nacisté vraždili lidi ve velkém. Mezi deportovanými byly také matky s malými dětmi, které se snažily zachránit alespoň jejich životy.
Někteří rodiče se rozhodli k zoufalému činu. Své děti zabalili do peřin, polštářů nebo silných kabátů a prostrčili je malými otvory nákladních vagónů. Doufali, že měkké oblečení zmírní náraz a že dítě někdo najde dřív než německé hlídky.
Někdy k dětem přikládali lístečky s prosbou o záchranu, peníze nebo cennosti. Věřili, že se najde člověk, který se jejich potomka ujme. Takto se u železniční trati ocitla také malá Jola.
Plačící dítě v příkopu
Jola byla ještě miminko, když ji rodiče vyhodili z transportu smrti. Dítě po pádu zůstalo ležet v příkopu nedaleko kolejí. Plakalo. V okolí se přitom pohybovaly německé hlídky, které měly za úkol zabránit útěkům z transportů.
Holčička měla mimořádné štěstí. Našli ji místní obyvatelé a ujala se jí polská křesťanská rodina. Přijala ji za vlastní a vychovala ji.
Zatímco vlak pokračoval směrem k Treblince, Jola dostala šanci vyrůstat v bezpečí nové rodiny. O osudu jejích biologických rodičů nejsou známy konkrétní podrobnosti. Jejich transport však směřoval do místa, odkud se naprostá většina deportovaných nikdy nevrátila.
Děti umíraly před očima svých rodičů
Łapy ležely na železniční trase mezi Białystokem a Treblinkou. V určitých úsecích, například u mostu v Uhowě nebo poblíž Zięciuk, musely vlaky zpomalovat. Právě tam se někteří vězni pokoušeli vyskočit a rodiče vyhazovali své děti.
Záchrana však byla mimořádně nepravděpodobná. Mnohé děti nepřežily samotný pád na železniční násep. Jiné zastřelila ozbrojená ochrana transportů.
Nacisté si brzy všimli, že se rodiče tímto způsobem pokoušejí děti zachraňovat. Začali proto transporty doprovázet hlídkami a kontrolovali místa, kde vlaky zpomalovaly.
Lidé žijící poblíž kolejí věděli, co se děje. Mnohdy se však báli přiblížit. Pomoc židovskému dítěti mohla znamenat smrt nejen pro zachránce, ale i pro jeho rodinu.
Přesto se našli takoví, kteří toto nebezpečí podstoupili.
Německá žena chtěla dítě zachránit. Někdo ho zavraždil
Polští badatelé zachytili také další otřesný příběh. Jedno z dětí, které přežilo pád z transportu, se údajně dostalo do domácnosti německého četníka.
Muž je chtěl zabít, ale jeho žena tomu zabránila. Dítě přijala do domu a pokoušela se je ochránit.
Když však jednou odešla nakupovat, někdo dítě zavraždil. Žena po této události z místa odjela. Kolik dětí bylo z transportů vyhozeno a kolik z nich skutečně přežilo, se dodnes neví.
Jola vyrostla, ale o minulosti odmítala mluvit
Malá Jola válku přežila a vyrůstala v polské rodině, která ji zachránila. Později se sama stala matkou.
Její minulost však zůstávala bolestivým tématem. Přestože lidé v Łapách znali okolnosti jejího nalezení, ona sama o nich veřejně mluvit nechtěla.
Když dokumentaristé Sławomir Grünberg a Tomasz Wiśniewski připravovali film Wyrzutki (Odhození), pokoušeli se s ní spojit. Rozhovor odmítla.
Podle výpovědi její snachy znaly příběh dokonce i její děti pouze z vyprávění jiných lidí. Sama jim o svém původu nevyprávěla.
Odbornice na dějiny holocaustu Joanna Beata Michlicová uvádí, že Jola ještě v roce 2021 žila v Łapách. Zároveň upozorňuje, že pro některé zachráněné židovské děti představovalo přijetí vlastní minulosti mimořádně bolestivý proces.
Rodina, která je zachránila, byla často jedinou rodinou, kterou skutečně poznaly. Návrat k původní identitě znamenal znovu otevřít otázky, na které neexistovaly snadné odpovědi.
Jola se rozhodla mlčet. Dokumentaristé její přání respektovali a její skutečnou totožnost nezveřejnili.
Pomník dětem, u kterého chyběla pravda
V Łapách dodnes připomíná tragédii pomník stojící nedaleko železničních kolejí. Jeho historie však odráží také složitý poválečný vztah Polska k židovské minulosti.
V roce 1968 zde místní skauti postavili skromný betonový památník na místě, kde byly během války pohřbeny dvě nebo tři děti.
Věnovali jej „hrdinským polským dětem“. Skutečnost, že šlo o židovské děti vyhozené z transportů do Treblinky, nápis nepřipomínal.
V roce 2001 byl původní památník nahrazen větším monumentem, na němž se objevilo symbolické puklé srdce a rozcházející se koleje. Ani tehdy však nebyl židovský původ obětí na pomníku výslovně uveden.
Na tragédii postupně upozornili místní historici a dokumentaristé. Snímek Wyrzutki, který zachytil vzpomínky posledních svědků, vznikl v roce 2013 a získal ocenění na mezinárodních festivalech.
Podařilo se v něm připomenout osudy dětí, které jejich rodiče v poslední chvíli zoufale zkoušeli zachránit.
Jednou z nich byla Jola. Dítě, které kdysi plakalo v příkopu vedle železniční trati a jehož život závisel na tom, zda se k němu někdo odváží přiblížit.
Přežila válku, založila vlastní rodinu a prožila život v zemi, kde ji kdysi někdo zachránil. O svých biologických rodičích ale veřejně nikdy nevyprávěla. Jejich poslední rozhodnutí jí přitom umožnilo to, co jim samotným bylo odepřeno: žít.
Zdroje:
