Článek
V zóně smrti, kde lidské tělo pomalu požírá samo sebe a mozek vlivem nedostatku kyslíku produkuje bizarní obrazy, si Klára Kolouchová vždy zakládala na jednom rituálu. Vytáhla rtěnku. Temně vínovou, aby ladila k pleti. Nebyla to marnivost, byla to vzpoura proti šedi a biologickému rozkladu. „Je to takový startovač, mentální nakopávač. Udělám si červenou rtěnku a vím, že můžu a že chci,“ říkávala se svým typickým úsměvem, v němž se mísila dravost korporátní manažerky s pokorou někoho, kdo ví, že nahoře je jen hostem. Tenhle rituál už pod stěnou Nanga Parbat nikdy nezopakuje.
Mezi McKinsey a osmitisícovkami
Příběh Kláry Kolouchové byl pro českou veřejnost fascinující právě tím, jak rozbíjel stereotypy o „špinavých horolezcích“. Nebyla to asketická horalka žijící v dodávce. Byla to elegantní žena s diplomem z managementu z Anglo-American University, která prošla prestižními firmami od Euro RSCG v Londýně až po britskou státní správu. Po návratu do Česka zakotvila v poradenské společnosti McKinsey & Company, v prostředí, kde se chyby neodpouštějí a výkon je jediným měřítkem úspěchu.
Právě tato disciplína ji formovala pro hory. Zatímco v kanceláři řešila strategie, v duchu balila merino a péřové obleky. „Jsem vycvičená v detailech. U ponožek si troufnu říct, že se mi nestane, aby se srolovaly. Je to rituál: první tenká vrstva, pak druhá silná. Patnáct let staré ponožky, které si šetřím jen na tyhle výstupy,“ popisovala svou až vědeckou přípravu na extrémní podmínky.
Everest: Prvenství s příchutí kontroverze
Její zápis do horolezecké historie začal v roce 2007 na Mount Everestu. Tehdy se o ní mluvilo jako o „té první Češce“, ačkoliv stránky novin plnily diskuse o prvenství Renaty Chlumské. Chlumská sice stanula na vrcholu dříve, ale jako švédská občanka žijící v zahraničí. Kolouchová to tehdy ustála s grácií manažerky – pro ni nebyl Everest jen o vlajce, ale o logistickém a fyzickém výkonu.
Výstup ze severní, tibetské strany byl brutální prověrkou. Přesuny mezi základním táborem v 5 200 metrech a předsunutým táborem v 6 440 metrech, vynášky do osmitisícové zóny a nekonečné čekání na „okno“ v počasí. Když 16. května v 8:16 stanula na vrcholu, nebylo to o samotě. Bylo tam dalších 30 lidí. „To jsou ty krásné momenty, které pro mě fungují zpětně. S odstupem let si je neuvěřitelně idealizuju,“ přiznávala později.
Boj o barevný život a mateřské „sobectví“
Mnozí ji kritizovali. Ptali se, proč matka dvou dětí, dcery Emmy a syna Cyrila, riskuje život v místech, kde je smrt statistickou jistotou. Klára na tyto otázky odpovídala s odzbrojující upřímností, která provokovala i inspirovala: „Děcka dělala takové předěly, ale nikdy jsem to nepřetnula úplně. Tohle je trochu to mé sobectví. Je to věčný životní boj o to, co chce žena a co chce matka. Ale o tom život je, proto je tak pestrý a barevný.“
Nebyla to hazardérka. Lezla „normálními cestami“, s kyslíkem, s podporou šerpů. Respektovala pravidla komerčního horolezectví, což je svět, který puristé často odsuzují. Jenže Klára věděla, že hory nejsou jen pro elitní sportovce, ale i pro ty, kteří mají vůli se k nim prokousat přes každodenní povinnosti. Přesto i v tomto „zajištěném“ světě zažila lidskou malost. „Zažila jsem hyenismus. Třeba když zjistíš, že ti někdo vlezl do stanu a vyžral zásoby nebo vzal kyslíkové lahve. To už je fatální průšvih, který hraničí s ohrožením života,“ líčila stinnou stránku himálajského byznysu.
Návrat do Matrixu
Šokem pro ni nebyl výstup, ale návrat. „Je to strašný a skvělý zároveň. Je to depka,“ popisovala přechod z ticha velehor do chaosu civilizace. První dva týdny jí rodina tolerovala, že je „mimozemšťan“, pak přišel povel: „Už se prober a slez z toho kopce, ne? Funguj.“ Právě tento střih mezi zónou smrti a rozvážením dětí do školy byl tím, co Kláru definovalo.
V roce 2019 přidala K2 – horu, která se pro mnohé stává konečnou. Zvládla ji na třetí pokus, čímž dokázala, že její manažerská vytrvalost funguje i v řídkém vzduchu. Právě tam zažila svůj největší spirituální moment: „Když jsme vylezli nahoru, byla ještě tma. Ale pak se rozjelo to neskutečné divadlo, začal východ slunce. Najednou to přestalo být depresivní a černé. Zamrzla jsem v čase.“
Osudové uklouznutí na „Hoře zabijáku“
Nanga Parbat, devátá nejvyšší hora světa, má v horolezeckém světě temnou pověst. Přezdívka „Killer Mountain“ není literární nadsázka. Loni v červenci se Klára rozhodla pokořit i ji. Podle svědectví šerpy Taramana Tamanga probíhalo vše podle plánu až do výšky těsně pod čtvrtým táborem. Tam se Klára, věrná svému instinktu, rozhodla kvůli zdravotním potížím výstup ukončit.
„Klára k nám šerpům vždycky přistupovala s pochopením. Všimla si, že jsem pomalejší kvůli těžkému batohu, a řekla mi: ‚Taramane, jdi v klidu. Já půjdu napřed a počkám na tebe v táboře číslo dva, ano?“ vzpomínal šerpa. To byla poslední slova, která si řekli.
Sestup, který měl být návratem, se změnil v tragédii během vteřiny. Šerpa zaslechl výkřik. Když se podíval, uviděl už jen to, jak se Klára kutálí mimo fixní lana. Původní zmatené zprávy o explozi kyslíkové láhve pákistánské zdroje i její přátelé vyvrátili. Udělala tu nejbanálnější a zároveň nejkrutější chybu. Uklouzla v kamenitém terénu. Pak následoval pád do propasti, ze které nebylo návratu.
V náruči hory
Pátrací akce trvala několik dní. Vrtulníky pročesávaly stěny hory, ale hlubiny Nanga Parbat své tajemství nevydaly. Jak uvedli její přátelé, horolezci Jan „Tráva“ Trávníček a Miroslava Jirková: „Nenacházíme smysl v ohrožování dalších životů kvůli záchraně už nepotřebného těla. Její tělesná schránka zůstává ve stěně. V horách, které milovala.“
Klára Kolouchová kdysi prohlásila, že každý pátý horolezec se z vrcholu nevrátí. Ona se otočila dříve, než na vrcholu stanula, přesto si ji hora vyžádala. Zanechala po sobě prázdné místo v korporátních zasedačkách i v dětských pokojích, ale také odkaz ženy, která se nebála žít naplno navzdory všem „proti“. Nahoře sice fouká, ale Klára teď odpočívá v místě, kde je výhled nekonečný. Bez fixních lan, bez kyslíkových masek, navždy s tou svou vínovou rtěnkou a vzpomínkou na východ slunce, který tehdy na K2 „zastavil čas“. 3. července 2025 se ten čas zastavil definitivně.
Zdroje:
