Článek
Podzim roku 1997 zastihl českou atletickou reprezentaci ve Vysokých Tatrách. Soustředění na Štrbském Plese bývalo každoroční tradicí. Dopoledne trénink, odpoledne regenerace, večer dlouhé debaty na hotelových pokojích. Většina reprezentantů se znala odmalička. Byli to soupeři i kamarádi, kteří spolu objížděli republikové přebory, evropské poháry i světové šampionáty. Ve čtvrtek 23. října chtěla část výpravy využít volnější program a vyrazit pod Slavkovský štít. Nic neobvyklého. Horské túry byly zpestřením náročné přípravy.
V jednom autě měli původně sedět dva budoucí velikáni české atletiky – Roman Šebrle a čerstvý mistr světa Tomáš Dvořák. Nakonec nejeli. Šebrlemu se jednoduše nechtělo. Dvořáka bolela noha a rozhodl se zůstat na hotelu. Jejich místa obsadili čtvrtkař a překážkář David Nikodým, sprinter Martin Šimůnek a vícebojař Kamil Damašek, který usedl za volant svého Seatu Ibiza.
Nikdo netušil, že právě těch několik minut rozhodne o budoucnosti českého sportu.
Osudná zatáčka
Jen několik kilometrů od Štrbského Plesa vůz náhle opustil silnici. Auto přelétlo svodidla, zřítilo se do několik metrů hluboké prohlubně a zastavil ho až prudký náraz o obrovský balvan pod svahem. David Nikodým a Martin Šimůnek zemřeli na místě.
Kamil Damašek utrpěl devastující zranění. Záchranáři ho vrtulníkem transportovali do nemocnice v Popradu se zlomenými žebry, poraněnými plícemi a těžce poškozenou ledvinou, kterou lékaři později museli odstranit. Co přesně nehodě předcházelo, zůstává nejasné dodnes.
Damašek po letech opakovaně tvrdil, že se proti nim v zatáčce objevil vůz v protisměru, který je vytlačil ze silnice. Sám si však na okamžik nárazu nevzpomínal. Očitého svědka se nikdy nepodařilo najít a vyšetřování nepřineslo jednoznačný závěr. České soudy nakonec vícebojaře obžaloby zprostily.
Na místě nehody dodnes leží balvan, který zastavil let zdemolovaného vozu. Ještě několik let na něm zůstávala připevněná registrační značka havarovaného auta jako tichá připomínka tragédie.
„Kluci leželi pod dekami“
Prvním z atletů, který se o neštěstí dozvěděl, byl Tomáš Dvořák. Na hotelový pokoj mu zavolala recepční s tím, že se stala vážná nehoda. Sedl do auta trenéra Michala Pogányho a společně s Josefem Rousem vyrazil na místo.
„Proti nám jeli hasiči, slyšeli jsme helikoptéru. Říkal jsem si, že se muselo něco stát v té blbé zatáčce. Pak jsme uviděli Kamilovo auto rozbité o obrovský balvan. Kamila už odvážel vrtulník a kluci leželi za svodidly pod dekami. Musel jsem je identifikovat,“ vzpomínal později. Tím ale jeho úloha neskončila.
Policisté potřebovali cestovní pasy obou zemřelých. Dvořák se proto vrátil na hotel. Davidův pas měl u sebe na pokoji, pro Martinův musel zajít za jeho přítelkyní Evou Kasalovou, která se právě vrátila z tréninku. „Ptala se, co se stalo. Musel jsem jí to říct,“ popisoval.
Eva se zhroutila. V šoku Dvořáka udeřila a rozplakala se. Právě on pak telefonoval i rodičům Davida Nikodýma. Dodnes říká, že šlo o nejtěžší okamžiky jeho života. Na místo tragédie krátce nato dorazil také Roman Šebrle. Ještě ráno měl sedět ve stejném autě jako jeho nejlepší kamarád David Nikodým. Místo společného výletu stál u silnice a díval se na těla zakrytá dekami.
Přežil jen Kamil Damašek
Kamil Damašek se probral až v popradské nemocnici. Z nehody si nepamatoval téměř nic. Věděl jen, že seděl za volantem a že jeho kamarádi nehodu nepřežili. Lékaři mu kvůli rozsáhlým poraněním odebrali pravou ledvinu, několik týdnů bojoval také s poraněnými plícemi a zlomenými žebry. Fyzická bolest však byla jen částí jeho trápení. Mnohem tíživější byly výčitky. „Ten pocit přehlušil všechny moje bolesti,“ vzpomínal po letech.
V nemocnici za ním nepřetržitě chodili reprezentační kolegové. Tomáš Dvořák, Roman Šebrle i další atleti se střídali u jeho postele, protože lékaři dobře věděli, že největším nepřítelem bude psychika. Damašek později přiznal, že právě díky podpoře přátel a rodiny dokázal nejtěžší období překonat. Přesto se mu tragédie vracela celý život.
Vyšetřování navíc nepřineslo jednoznačnou odpověď. Damašek opakovaně tvrdil, že se proti nim v zatáčce objevil vůz, který přejel do jejich jízdního pruhu a vytlačil Seat ze silnice. Žádný očitý svědek se ale nikdy nenašel. Soud nakonec dospěl k závěru, že nelze prokázat jeho zavinění, a vícebojaře obžaloby zprostil. Co se na silnici pod Slavkovským štítem onoho říjnového dopoledne skutečně odehrálo, se dodnes neví.
Návrat
Málokdo věřil, že se po tak těžkých zraněních ještě někdy postaví na start desetiboje. Damašek se ale odmítl vzdát. Už několik měsíců po nehodě znovu trénoval a v roce 1998 dokázal startovat na mistrovství republiky. Pro mnoho lidí to byl malý sportovní zázrak. On sám měl jediný cíl. Chtěl absolvovat ještě jeden kvalitní desetiboj. Ne kvůli medailím ani rekordům. Kvůli dvěma kamarádům, kteří se z hor nikdy nevrátili.
Organismus však měl své limity. Jediná ledvina nezvládala extrémní zátěž vrcholového sportu. Definitivní tečku za Kamilovou sportovní kariérou napsal Evropský pohár ve finském Oulu v roce 2000.
Roman a Eva
Nehoda z 23. října 1997 napsala ještě jeden příběh. Takový, který by si scénárista možná netroufl nabídnout ani filmu. Roman Šebrle přišel o nejlepšího kamaráda Davida Nikodýma. Běžkyně Eva Kasalová zase o partnera Martina Šimůnka. Oba zůstali po tragédii sami se stejnou bolestí. Právě společný smutek je postupně sblížil.
Když ostatní nevěděli, jak s Evou mluvit, Roman vedle ní jednoduše seděl. Nepřesvědčoval ji, že bude lépe. Nesnažil se hledat laciné útěchy. Jen rozuměl tomu, co prožívá.
V roce 2000 se Roman Šebrle a Eva vzali. Vychovali spolu dvě děti. Jejich manželství se ale po 22 letech rozpadlo.
Česká atletika mohla vypadat úplně jinak
Když dnes mluví Roman Šebrle nebo Tomáš Dvořák o osudném 23. říjnu 1997, oba připomínají, že o životě někdy rozhodují naprosté maličkosti.
Kdyby své rozhodnutí změnili, česká atletika mohla přijít o trojnásobného mistra světa i budoucího olympijského vítěze, prvního desetibojaře historie, který překonal hranici 9000 bodů.
Zdroje:
