Článek
V divizním závodě Vápenka byla na plánu vcelku rutinní údržba – navaření odbočky na plynovém potrubí u rotační pece. Nikdo netušil, že se schyluje k největší průmyslové tragédii v novodobých dějinách Slovenska.
Přípravy začaly zdánlivě zodpovědně. Dělníci uzavřeli přívod plynu už dva dny předem, potrubí profoukli vzduchem. Chybělo už jen vyhodnotit laboratorní vzorky plynů. Příslušný vzorek ale putoval do laboratoře až po zahájení svářečských prací, v momentě, kdy se na lešení už jiskřilo.
Pět minut
V laboratoři DZ Koksovna tehdy technici strnuli. Analýza ukázala, že směs v potrubí je vysoce výbušná. Telefonní sluchátko sice zvedli okamžitě, ale jejich varování dorazilo k mistrům v halách přesně o pět minut později, než mělo. V 9:10 ráno otřásla Vápenkou masivní exploze.
Tlaková vlna rozervala ocelový plášť jako papír. Do ovzduší se začal valit neviditelný zabiják: oxid uhelnatý. Plyn bez barvy, chuti a zápachu, který se v lidském těle váže na hemoglobin 200krát silněji než kyslík a dusí oběť zevnitř, zatímco ona o ničem neví.
Cena za „dobré jméno“ firmy
Co následovalo po výbuchu, se do historie zapsalo jako trestuhodný řetězec arogance a selhání managementu. Namísto okamžité evakuace celého ohroženého úseku a vyhlášení nejvyššího stupně pohotovosti se vedení rozhodlo pro taktiku „zatloukat“. V areálu byla totiž očekávána důležitá zahraniční delegace a obraz prosperujícího podniku nesměl být narušen sanitkami a panikou.
Dělníci tak dál pracovali v blízkosti unikajícího plynu. První hlášení na inspektorát bezpečnosti práce dokonce cynicky uvádělo, že nehoda se obešla „bez zranění a ztrát na životech“. Management se soustředil na technické utěsnění díry, nikoliv na záchranu lidských životů. Plyn se mezitím, i kvůli nepříznivé meteorologické inverzi, držel u země a plíživě zaplňoval haly a chodby.
Hostina na pozadí agónie
Zatímco se v podniku začali kolem 15:30 hroutit první zaměstnanci s příznaky těžké otravy, košická smetánka se oblékala do svátečního. Ten večer se otevíral luxusní hotel Hrabina na nedalekém Bukovci. Na recepci nechybělo nejvyšší vedení železáren, politici ani tehdejší vlivní podnikatelé.
Je to mrazivý kontrast: v hotelových sálech cinkaly sklenky s výběrovým vínem, stoly se prohýbaly pod lahůdkami a mocní si potřásali rukama. Jen pár kilometrů odtud, v temnotě průmyslového areálu, už bojovali o život první muži. Oxid uhelnatý si vybíral svou daň nejkrutěji u těch, kteří nastoupili na odpolední a večerní směnu. Netušili, že vcházejí do plynové komory. Informace o nebezpečí se k nim prostě nedostala. Příkaz k opuštění pracoviště byl vydán až pozdě večer, kdy už bylo pro mnohé pozdě.
Smrt na cestě domů
První informace o dýchacích problémech zaměstnanců, kteří se delší dobu pohybovali kolem místa havárie, byly hlášeny až před čtvrtou hodinou odpolední. Nikdo do té doby neměl žádné ochranné pomůcky, natož dýchací přístroje.
Tragédie vyvrcholila v noci. Lidé, kteří se cítili malátní a bylo jim nevolno, se snažili dostat z areálu ke svým vozům nebo odjet veřejnou dopravou. Cesta domů se jim však stala osudnou. Jedovatý mrak je dostihl v nekrytých prostorech. Záchranáři v maskách pak nacházeli bezvládná těla rozesetá po areálu. Celkem 300 lidí skončilo v péči lékařů, 21 v kritickém stavu. Jedenáct mužů se domů nevrátilo nikdy.
Město Košice se o rozsahu katastrofy dozvědělo až v sobotu ráno, téměř dvacet hodin po výbuchu. Do té doby se managementu dařilo informační vakuum udržet.
Spravedlnost s hořkou příchutí
Vyšetřování trvalo roky a bylo provázeno snahami o zametení stop pod koberec. Ačkoliv bylo jasné, že šlo o kombinaci hrubého porušení předpisů při práci a následného fatálního selhání při řízení krize, tresty byly pro pozůstalé výsměchem.
V roce 1996 bylo obviněno pět osob. Jenže zasáhla vysoká politika. Na většinu obviněných se vztahovala amnestie tehdejšího prezidenta Rudolfa Schustera (shodou okolností bývalého primátora Košic). Před soudem nakonec stanuli jen dva lidé. Ředitel železáren byl odsouzen v roce 2001 ke třem letům vězení a další ze šéfů dostal peněžitý trest 20 000 slovenských korun. Životy jedenácti otců, synů a manželů byly státem oceněny na pár tisíc a několik let tahanic.
Memento, které vybledlo
Dnes, po desetiletích, už železárny vypadají jinak. Mají modernější technologie, přísnější normy a jiné vlastníky. Přesto 27. říjen zůstává černým pomníkem v dějinách slovenského průmyslu. Je to připomínka toho, že největším nepřítelem bezpečnosti není technické selhání, ale lidská pýcha a lhostejnost k životu těch, kteří „pouze“ plní příkazy.
Oxid uhelnatý je tichý zabiják, ale mlčení tehdejších mocných bylo v roce 1995 mnohem hlasitější. Pro jedenáct rodin tehdy skončil svět jen proto, že někdo chtěl ušetřit čas a jiný zase reputaci podniku před zahraničními hosty.
Na památníku obětem ve VSŽ dodnes svítí jména mužů, kteří doplatili na to, že pravda byla v té době méně cenná než čistý ředitelský stůl.
Zdroje:
