Článek
Dne 3. července 1956 se v odpoledních hodinách odehrála jedna z největších leteckých katastrof v dějinách československého vojenského letectva. Vojenský dopravní letoun Douglas C-47 se zřítil poblíž obce Lom nad Rimavicou v okrese Brezno. Na palubě bylo 21 lidí – šest členů posádky a patnáct důstojníků, převážně z intendanční služby armády. Nikdo nepřežil. Letoun vyrazil z Kbel u Prahy, v Pardubicích nabral cestující a pokračoval do Prešova. Cestou se dostal do silné bouře, extrémní vertikální proudy zdeformovaly křídla, způsobily ztrátu kontroly a letoun doslova roztrhaly. Katastrofa patří mezi deset nejhorších v historii Československa, přesto byla po desetiletí dokonale skryta před veřejností. Komunistický režim, jenž pevně ovládal média i armádu, zvolil strategii naprostého mlčení. Pravda vyšla najevo padesát let po tragédii, s odtajněním vojenských archivů v roce 2006.
Okamžitá reakce režimu: Uzavřít, uklidit, umlčet
Nehoda měla mnoho svědků z okolí Lomu nad Rimavicou. Lidé slyšeli neobvyklý hluk, viděli letoun vynořující se z bouřkových mraků i kusy kovu padající k zemi – později se ukázalo, že šlo o části potahu křídel. Po dopadu, který vytvořil obrovský kráter a doprovodil jej výbuch, se trosky rozletěly do širokého okolí. Svědci popisovali děsivé scény, nálezy kusů strojních částí i lidských těl. Tehdejší starosta Vladimír Vetrák vzpomínal, jak jako chlapec přiběhl k místu a uviděl vrtuli a roztrhaná těla.
Krátce poté však prostor obklíčila policie a vojsko. Přístup k vraku byl přísně zakázán a hrozily tvrdé tresty. Armáda rychle odvezla trosky i pozůstatky obětí a zamezila jakémukoli neoficiálnímu dokumentování. Média samozřejmě mlčela. Režim se soustředil na šíření budovatelských úspěchů, nikoli na zveřejňování informací o selháních armády. Vyšetřovací komise pracovala interně a její závěry skončily v přísně tajných složkách Vojenského historického ústavu.
Tento postup nebyl náhodný. Příčina katastrofy – nedostatečná příprava posádky, špatné vyhodnocení počasí a selhání dispečinku, který neupozornil na bouři – ukazovala na hlubší problémy armádních struktur. Režim se obával, že zveřejnění pravdy by poškodilo jeho autoritu v době studené války.
Dlouhé mlčení a prostor pro legendy
Informace o tragédii se po desítky let šířily jen ústně mezi místními. Oficiální zprávy neexistovaly a dokonce ani regionální funkcionáři před rokem 1989 o události nic nevěděli. Kronikář Ľudovít Kubiš potvrdil, že až do pádu režimu nebyla k dispozici jediná věrohodná informace. Prázdné místo po faktech rychle zaplnily konspirační teorie: mluvilo se o tajné cestě do Moskvy, sabotáži nebo skryté konstrukční vadě. Letoun byl totiž v opravě pouhé dva týdny před pádem.
Pozůstalí dostali jen strohá oznámení o úmrtí, bez uvedení místa či příčiny. Manželce kapitána Věře Holmanové například sdělili jen to, že ke katastrofě došlo „na Slovensku při bouři“. Režim potlačil nejen pravdu, ale i možnost jakéhokoli veřejného uctění obětí – nevznikl památník ani pietní místo.
Mlčení přetrvalo i po roce 1989. Vojenské dokumenty zůstaly uzavřené kvůli padesátileté archivační lhůtě, a tak se veřejnost dostala ke zprávám až v roce 2006, kdy si je vyžádala obec Lom nad Rimavicou.
Odtajnění a návrat paměti
Odtajněné materiály obsahovaly seznam obětí, přesný popis událostí i vyhodnocení příčin: extrémní vertikální proudy kolem ±15 m/s, špatná příprava posádky a podcenění rizika. Díky tomu mohli místní konečně uspořádat pietní akci. V roce 2011 byl na místě tragédie slavnostně odhalen památník – kamenný kříž a žulová deska se jmény obětí. Na ceremonii přišlo kolem 300 lidí, včetně zástupců armády. Později bylo vysazeno 21 stromů, každý jako připomínka jedné ztracené lidské života.
Dodnes lze v okolních lesích najít drobné části letounu – tichou připomínku dávno utajené tragédie. Historici, včetně Miloslava Čaploviče, odmítají konspirační teorie a zdůrazňují, že šlo o nešťastné spojení extrémního počasí a lidských chyb. Samotné utajení pak ukazuje, jak komunistický režim pracoval s informacemi: všechno, co mohlo poškodit jeho obraz, jednoduše zmizelo do tmy archivů – spolu s příběhy a památkou obětí.
Zdroje:
