Článek
Heidi bylo jedenáct let, když objevila atletiku. Sport ji bavil a měla talent. V 70. letech ve východním Německu takové věci nezůstaly bez povšimnutí. Dokonale propracovaný systém výběru a tréninku sledoval školní děti, aby zjistil jejich potenciál. Vrh koulí a hod diskem – to byly disciplíny, ve kterých by se malá Heidi jednou mohla proslavit.
Heidi zná pravidla: být úspěšná ve sportu znamená být úspěšná v životě. A tak trénuje a trénuje, až je ve čtrnácti přijata na sportovní školu u mocného klubu SC Dynamo Berlin, financovaného Stasi. Kromě běžných předmětů každý den trénuje vzpírání, hod diskem a vrh koulí. Je to náročné, ale trenér jí dává „vitamíny“, aby zesílila. Modré tablety zabalené v alobalu a plastu. Až mnohem později zjistila, že pilulky nebyly vitamíny, ale nechvalně známý Oral Turinabol. Každá tableta obsahovala pět miligramů testosteronu a Heidi je užívala denně od šestnácti let, někdy až pětkrát denně. Dnes víme, že její hladina testosteronu byla 37× vyšší než u průměrné ženy. Z 69 kg vážící teenagerky byla zanedlouho 105kilová sportovkyně.
Mistryně Evropy ve vrhu koulí
Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Heidi rychle sílila, její výkony rostly a v roce 1986 dosáhla vrcholu – stala se mistryní Evropy ve vrhu koulí. Zvenčí šlo o triumf talentu a tvrdé práce. Ve skutečnosti byl její výkon výrazně ovlivněn systematickým dopingem.
To pochopitelně znamenalo ještě větší tlak. Očekávaly se další úspěchy a tomu bylo podřízeno vše. Heidi v té době ale neprožívala nejlepší období. Úspěšná sportovkyně začala mít psychické problémy a hledala svou identitu. A ve věku 26 let, pod pádu berlínské zdi, ukončila kariéru. Její tělo bylo v tomto věku již pořádně zničené.
Hledání identity
Po pádu režimu začaly vyplouvat na povrch informace o státním dopingu. Heidi se musela najednou smířit s tím, že se na jejím úspěchu na poli atletiky přičinila i nečistá chemická hra. Najednou to všechno zapadalo do sebe. Pokusy o nalezení vlastní identity ztroskotávaly i kvůli hormonálnímu dopingu, kterému byla vystavena bez svého vědomí. Nikoho zřejmě tehdy nezajímalo, jaký dopad mohou mít tyto „pokusy“ na mladého člověka.
Ve sjednoceném Německu se z Heidi stala prodavačka. Její psychické problémy jí vlastně pomohl vyřešit pozorný kolega. Když jí vysvětlil pojem transsexualita, pochopila, co se s ní děje.
Změna pohlaví
V roce 1997 podstoupila změnu pohlaví a přijala jméno Andreas. Sám později připouštěl, že nelze přesně oddělit přirozený vývoj identity od vlivu dlouhodobého podávání testosteronu. Zásadní roli v jeho životě sehrál osobní vztah. V roce 2002 se oženil s bývalou plavkyní z NDR Ute Krieger-Krause, která byla sama obětí dopingového systému. Jejich vztah stojí na společné zkušenosti – oba prošli podobným zneužitím ze strany sportovního aparátu.
Oba mají dlouhý seznam bývalých kolegů, kdysi oslavovaných šampionů, kteří dnes trpí selháním jater a ledvin, deformacemi kostí a kloubů. Bývalé sportovkyně mají vousy a hluboký hlas, některým narostl klitoris do podoby malého penisu. Časté jsou deprese, bulimie a sebevraždy, stejně jako potraty a neplodnost. Některé sportovkyně porodily děti s ochrnutím, deformacemi nohou nebo Downovým syndromem. Jiné zemřely ještě předtím, než mohly mít děti.
Boj proti dopingu
Andreas a Ute se společně se zapojují do aktivit na podporu lidských práv a boje proti dopingu. Vystupují veřejně, sdílejí svůj příběh a upozorňují na důsledky, které si mnozí sportovci nesou celý život.
Oni sami neměli na rozdíl od dnešních sportovců na výběr. Automaticky byli začleněni mezi 15 000 východoněmeckých sportovců, včetně nezletilých, kteří byli součástí dopingového programu NDR.
Po odhalení dopingového systému se Krieger stal jedním z klíčových svědků v procesech proti představitelům východoněmeckého sportu. Vystupoval u soudu proti funkcionářům, kteří nesli odpovědnost za systematické podávání zakázaných látek. V procesu s Manfredem Ewaldem, vedoucím východoněmeckého sportovního programu a předsedou východoněmeckého Olympijského výboru, a Manfredem Hoeppnerem dosvědčil, že podávané drogy přispěly k transsexualitě. Oba byli usvědčeni z úmyslného poškození zdraví sportovců. Ewald byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce 22 měsíců.
Jeho svědectví pomohlo odhalit rozsah celého programu. Zároveň se stal hlasem obětí – těch, kteří často neměli možnost nebo sílu o své zkušenosti mluvit.
Symbolickým gestem bylo i darování jeho zlaté medaile, která byla přetavena do ocenění pro osobnosti bojující proti dopingu.
Andreas Krieger dnes žije jako podnikatel v Magdeburgu a stále se angažuje v osvětě proti dopingu. Jeho životní příběh slouží jako silné varování – nejen pro sportovní svět, ale i pro společnost jako celek.
