Článek
Když se 24. července 2006 ponořili policejní potápěči do vody Římovské přehrady na jihu Čech, hledali mrtvou ženu. Pátrání souviselo s případem pohřešované učitelky Jany Toncarové, o níž se policisté domnívali, že její tělo mohlo skončit právě v nádrži.
Místo ní ale pod mostem spojujícím Velešín se Svatým Janem nad Malší našli někoho jiného.
V hloubce kolem deseti metrů leželo tělo neznámého muže. Na rukou měl pouta a k nim připevněnou zhruba třicetikilovou traverzu. Na těle byly stopy těžkého násilí. Muž byl před smrtí surově zbit, měl četná poranění a známky škrcení. Nebylo dokonce možné bezpečně určit, zda zemřel ještě před vhozením do vody, nebo se utopil.
Jedno však bylo jisté. Do přehrady se nedostal náhodou. Někdo si dal hodně práce, aby už nikdy nevyplaval.
Policii trvalo téměř tři měsíce, než mrtvému přiřadila jméno. Když se to podařilo, případ dostal nečekaný rozměr. Mužem ze dna přehrady byl sedmatřicetiletý Roman Horáček z Litoměřicka. Člověk, kterého policisté velmi dobře znali.
S loveckou dýkou už ve dvanácti
Násilí provázelo Horáčka prakticky od dětství. Už ve dvanácti letech pobodal sousedku loveckou dýkou. Kvůli nízkému věku však nemohl být trestně stíhán.
Mnohem horší věci měly přijít později. Horáček pracoval jako sanitář v litoměřické nemocnici. V prosinci 1990 tam vypukl požár v ordinaci lékařky Libuše Lednické. Po uhašení ohně se ukázalo, že žena nebyla obětí požáru. Někdo ji zavraždil a následně se pokusil zahladit stopy ohněm.
Mezi podezřelými se ocitl také Horáček. Kriminalisté však tehdy neměli důkazy, které by před soudem obstály. Na začátku devadesátých let navíc ještě neměli k dispozici možnosti analýzy DNA, které se o několik let později staly běžnou součástí vyšetřování. Vrah lékařky tak zatím unikl.
Dvě sestry, dvě vany
Na začátku devadesátých let otřásla Litoměřicemi dvojnásobná vražda. Oběťmi byly Horáčkova bývalá manželka Blanka a její sestra. Obě ženy byly uškrcené.
Způsob, jakým vrah s jejich těly naložil, patří k nejmrazivějším detailům celého případu. Jednu mrtvou ženu uložil do vany v přízemí domu, druhou do vany v prvním patře.
Podle kriminalistů byla motivem pomsta a žárlivost. Horáček se chtěl k bývalé ženě vrátit, ona jej však odmítla a měla už jiný vztah. Za dvojnásobnou vraždu dostal patnáct let vězení. Zdálo se, že tím jeho příběh skončil.
Jenže zatímco Horáček seděl za mřížemi, kriminalistika udělala obrovský skok dopředu. A staré stopy začaly po letech znovu mluvit.
DNA ho usvědčila
Kriminalisté se vrátili k neobjasněné vraždě lékařky z roku 1990. Biologické stopy, které byly v době činu prakticky němé, bylo nyní možné analyzovat moderními metodami.
Výsledek ukázal na Romana Horáčka. Muž odsouzený za vraždu dvou sester tak byl podle kriminalistů také pachatelem starší vraždy lékařky. Technologie po letech potvrdila to, co se policistům na začátku devadesátých let nepodařilo dokázat. Jenže přišel problém.
Horáček se mezitím dostal na svobodu. Než jej policie stačila za další vraždu postavit před soud, zmizel.
Útočiště našel na jihu Čech. Podle pozdějšího vyšetřování mu pomáhal bývalý spoluvězeň, který mu obstaral bydlení v okolí Českých Budějovic. Horáček se pohyboval mezi lidmi z kriminálního prostředí a věděl, že po něm policie jde. Naposledy byl prokazatelně spatřen 13. dubna 2006 v Českých Budějovicích. Pak jako by se po něm slehla zem.
Náhoda na dně přehrady
A právě tady se příběh vrací do Římovské přehrady. Horáčka totiž policie nenašla díky pátrání po něm. Jeho tělo objevila úplnou náhodou při vyšetřování jiného zločinu.
Pohřešovanou učitelku Janu Toncarovou měl podle vyšetřování zabít její bývalý manžel Jiří Toncar. Policisty přivedl k Římovské přehradě, kde podle jedné z jeho verzí mělo tělo skončit.
Potápěči tedy sestoupili pod hladinu. Janu nenašli. Její tělo bylo později objeveno zakopané jinde. Našli však Horáčka.
Byla to téměř neuvěřitelná souhra okolností. Policie hledala jednu oběť vraždy a místo ní objevila jinou – muže, který sám vraždil a před spravedlností se skrýval.
Tentokrát byl Roman Horáček na opačné straně. Někdo jej zbil, škrtil, spoutal a zatížil kusem železa. Potom jeho tělo skončilo v přehradě.
Kdo zabil vraha?
Podezření kriminalistů se brzy soustředilo na lidi, mezi nimiž se Horáček během útěku pohyboval. Jedním z nich byl i jeho někdejší spoluvězeň, který mu pomáhal s úkrytem. Policie jej prověřovala, ale důkazy, které by umožnily obvinit konkrétního člověka z Horáčkovy vraždy, nezískala.
A tak vznikl jeden z nejpodivnějších pomníčků české kriminalistiky.
Policisté dokázali po letech pomocí DNA spojit Horáčka s dávnou vraždou. Nedokázali však zjistit, kdo zavraždil jeho.
Případ zůstal otevřený a kriminalisté se k němu opakovaně vraceli. Horáčkova smrt patří ještě v roce 2026 mezi neobjasněné jihočeské vraždy. Po dvaceti letech se navíc případ dostává na hranici promlčení.
Roman Horáček se tak spravedlnosti za jednu ze svých vražd nakonec vyhnul. Ne proto, že by kriminalisté nedokázali zjistit pravdu. Naopak – dostihla ho moderní věda a DNA uchovaná ze starého místa činu.
Jenže dřív než soud jej dostihl někdo jiný. A na rozdíl od Horáčka zůstalo jméno jeho vraha neznámé.
Zdroje:
