Článek
Když v únoru 1977 v Jablonci nad Nisou dopadla čtyřkilová koule na značku 22,50 metru, v hale podle Heleny Fibingerové zavládlo hrobové ticho. Tehdy nikdo netušil, že právě vznikl jeden z nejodolnějších rekordů v historii atletiky. Nepřekonala ho generace soupeřek, pád železné opony ani téměř půl století moderního sportu.
„Ať si každý říká, co chce, doba byla taková, jaká byla. Já jsem to hodila a ten výkon do dneška platí,“ řekla později Fibingerová.
Právě ona „doba, jaká byla“, ale dodnes vyvolává otázky. Vrcholový sport 70. a 80. let nebyl jen světem rekordů, medailí a tvrdého tréninku. Patřily k němu ponižující kontroly pohlaví, politické zásahy, peníze odevzdávané státu a také doping. Ten v Československu organizovaly státní sportovní struktury.
Kartu o ženství vozila na závody
Fibingerová dnes bez rozpaků vzpomíná i na proceduru, která by současným sportovkyním připadala přinejmenším bizarní.
„Na pohlaví mě testovali. Jasně, to byla povinnost.“ Sportovkyně musely absolvovat takzvaný sex test a potvrzení potom vozily s sebou. „Měla jsem kartu a tu jsem musela vozit na všechny závody.“
Testování pohlaví se v mezinárodním ženském sportu skutečně používalo. Mělo zabránit tomu, aby v ženských disciplínách startovali muži, metody však byly v průběhu let opakovaně kritizovány a měnily se.
Fibingerová připomíná tehdejší praxi i v souvislosti s dnešní debatou o transgender sportovcích. Její stanovisko je jednoznačné: transženy by podle ní v ženských kategoriích závodit neměly.
Mnohem složitější je ovšem druhé téma, které se s její generací neustále vrací – doping.
Stát chtěl medaile. A vytvořil systém
Po roce 1989 se dlouho mluvilo o tom, zda také Československo provozovalo podobný státem organizovaný doping jako například NDR. Systém skutečně existoval a sahal vysoko do tehdejších sportovních i politických struktur.
Jeho kořeny lze vystopovat už do období před olympiádou v Montrealu v roce 1976. V jednom z dobových materiálů pro vedení československého sportu se dokonce psalo, že „racionální aplikace anabolik“ může přispět k propagaci socialistického sportu a prestiži republiky.
Zakázané podpůrné prostředky měli vybraným reprezentantům podávat určení lékaři. Součástí systému byly tajné domácí kontroly, jejichž smyslem paradoxně nebylo doping odhalit a sportovce potrestat, ale především zabránit mezinárodnímu skandálu.
Reprezentanti byli před odjezdem do zahraničí testováni. Pokud v těle zůstávaly stopy zakázaných látek, nesměli závodit. Když podezřelý výsledek dorazil pozdě, sportovec mohl být dokonce narychlo stažen ze závodů.
Fibingerová a pozitivní test
Také nad Helenou Fibingerovou se v roce 1985 objevila dopingová mračna. Na halovém mistrovství Evropy měla pozitivní nález související se zvýšenou hladinou testosteronu.
Případ však neskončil trestem. Fibingerová doping odmítla a následné lékařské vyšetření mělo prokázat hormonálně aktivní nezhoubný nádor v nadledvinkách, který zvýšené hodnoty testosteronu vysvětloval. Nádor jí měl být chirurgicky odstraněn a sportovkyně na základě lékařské zprávy za nález nebyla potrestána.
Je proto nutné oddělit dvě věci: existence státem organizovaného dopingu v československém vrcholovém sportu je doložená archivními materiály. Z toho ale automaticky nevyplývá, že každý úspěšný reprezentant zakázané prostředky užíval.
Fibingerová jakékoliv užívání dopingu dlouhodobě odmítá a také dnes varuje před jednoduchým přepisováním výsledků minulosti.
„Já bych byla velice zdrženlivá. Ničí výkon bych nezpochybňovala,“ říká. Podle ní se dopingová listina i pravidla v průběhu desetiletí měnila a minulost nelze mechanicky posuzovat podle dnešních měřítek.
Dřepy s 250 kilogramy
Jisté je, že Fibingerová patřila k fyzicky mimořádně disponovaným atletkám. Sama později popisovala trénink, nad kterým by se zapotili i mnozí současní siloví sportovci.
„Já jsem dělala pět dřepů s 250 kily a na bench-pressu jsem zvedala 175 kilo,“ vzpomínala.
Výsledky tomu odpovídaly. Na olympiádě v Montrealu v roce 1976 získala bronz, vytvořila řadu československých i světových rekordů a osmkrát se stala halovou mistryní Evropy. Vrcholem kariéry přišel v Helsinkách v roce 1983.
První mistrovství světa v atletice bylo pro Československo mimořádné. Jarmila Kratochvílová vyhrála běhy na 400 i 800 metrů, Imrich Bugár hod diskem a Fibingerová vrh koulí. V deštivém závodě rozhodla až posledním pokusem dlouhým 21,05 metru. Bylo jí 34 let.
Olympiádu jí vzala politika
Méně veselá vzpomínka se pojí s rokem 1984. Fibingerová mohla v Los Angeles bojovat o olympijskou medaili. Jenže Sovětský svaz a většina jeho spojenců hry bojkotovaly a Československo se přidalo.
Právě Fibingerovou vybrali, aby rozhodnutí oznámila veřejnosti. Když po ní televizní pracovníci údajně chtěli, aby své vyjádření zopakovala méně smutně, odmítla. Do vysílání tak šla původní verze.
Dodnes ji to mrzí. Stejně kriticky mluví o politických zásazích do sportu i dnes.
Socialistický systém navíc kontroloval nejen to, kam sportovci smějí cestovat, ale také jejich peníze. Fibingerová dvakrát vyhrála atletickou Grand Prix a za triumf měla získat deset tisíc dolarů, tehdy obrovskou částku. Celá prémie však v její kapse neskončila.
„Z deseti tisíc dolarů mi nechal dva tisíce bonů,“ popsala systém, při němž zahraniční odměny reprezentantů přebíraly sportovní struktury a sportovcům zůstávala pouze část.
Rekord z jiné doby stále žije
Kariéru ukončila Fibingerová až téměř ve čtyřiceti letech. Poté se stala podnikatelkou a sportovní funkcionářkou, deset let působila v Radě České televize a v roce 2015 dostala od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy.
Především ale zůstala ženou, jejíž jméno stojí v tabulkách rekordů na místě, odkud ho zatím nikdo nedokázal odstranit.
Oněch 22,50 metru z Jablonce přežilo socialistické Československo, studenou válku i několik generací světových koulařek. Zároveň je to výkon z éry, jejíž sportovní zákulisí bylo mnohem komplikovanější, než tehdejší fanoušci tušili.
