Článek
Bylo 10. října 1981, když na Správě Moravského krasu zazvonil telefon. Neznámý muž oznámil, že na dně Macochy leží lidské tělo. Kdo volal, se nikdy nezjistilo. Stejně záhadné zůstává, jak mohl o mrtvém vědět. Tělo totiž podle pozdějších svědectví spočívalo za terénní nerovností, odkud nebylo vidět ani z horního můstku, ani z běžně přístupných míst na dně propasti.
Jeskyňáři následně vyzvedli ostatky dvaadvacetiletého studenta brněnské architektury Pavla Švandy. Pohřešován byl od 2. října a podle stavu těla zemřel několik dní před anonymním telefonátem.
Vyšetřování skončilo rychle. Mladík údajně spáchal sebevraždu skokem do propasti. Jeho matka, snoubenka ani přátelé tomu však nikdy neuvěřili. Informace, které vyšly najevo po pádu komunismu, jejich pochybnosti ještě prohloubily.
Mladík, který odmítal žít ve lži
Pavel Švanda nebyl známý disident ani profesionální odpůrce režimu. Vyrůstal v Palhanci u Opavy, vystudoval stavební průmyslovku a poté nastoupil na Fakultu architektury VUT v Brně.
Byl mimořádně sečtělý, zajímal se o filozofii, umění i náboženství. Psal povídky, básně, eseje a kritiky. Podle spolužáka Iva Ondračky po sobě zanechal kolem deseti tisíc popsaných listů.
V Brně se přiblížil ke katolickému disentu. Docházel do společenství kolem někdejšího politického vězně a vydavatele samizdatu Josefa Adámka, přepisoval zakázané texty a stýkal se s lidmi napojenými na Chartu 77.
V červnu 1981 proto nepřišel k volbám, které byly v komunistickém Československu jen předem připraveným divadlem.
Podezřele snadná cesta na Západ
Ještě téhož léta získal povolení vycestovat do Itálie, přestože žádosti ostatních studentů úřady zamítly.
V Římě totiž žil jeho prastrýc Tomáš Špidlík, významný katolický teolog a pozdější kardinál. Právě o něj měla Státní bezpečnost mimořádný zájem.
Švandovu žádost měl schválit poručík Miroslav Vlček, příslušník StB pověřený dohledem nad brněnskou fakultou architektury. StB zřejmě doufala, že po návratu přinese informace o Špidlíkovi a dění ve Vatikánu. Přímý doklad takové dohody se však nedochoval.
Itálie mladého studenta okouzlila. Se Špidlíkem vedl dlouhé rozhovory o víře a smyslu života. Po návratu měl přátelům naznačovat, že by mohl do Vatikánu posílat zprávy o situaci domácí církve. Právě tehdy se však nad ním zřejmě začala stahovat smyčka.
Po návratu se změnil
Během září si jeho okolí všimlo, že s Pavlem není něco v pořádku. Působil roztěkaně, zasmušile a úzkostně. Spolužáků se vyptával, zda je po návratu ze Západu předvolávala StB. S Ivem Ondračkou vedl podivný rozhovor. Zajímal se, zda má člověk svým blízkým přiznat, že se dostal do problémů s tajnou policií nebo je raději chránit mlčením. Ondračka tehdy jeho slova považoval za obecnou úvahu. Až po Pavlově smrti mu došlo, že přítel možná mluvil o sobě.
Snoubenka Anna ho naposledy viděla 29. září. Šli společně do kina a poté pěšky přes Brno na koleje. Pavel plánoval další schůzky a počítal s tím, že se v pondělí uvidí.
Nepřišel. Nebyl u babičky v Boskovicích, v Praze ani doma v Opavě. Zmizel bez rozloučení a bez dopisu, který by naznačoval, že se chystá zemřít.
Naložili ho do neoznačeného auta?
Disident Lubomír Přikryl měl později uvést, že viděl Švandu v Brně nastupovat do neoznačeného auta se dvěma neznámými muži. Přikryl měl mladíka sledovat z pověření lidí z katolického disentu, kteří chtěli zjistit, zda se nestýká také s příslušníky StB.
Svědectví se však zachovalo pouze zprostředkovaně, a proto je nelze považovat za nezpochybnitelný důkaz.
Podle badatele Viléma Fránka mohl být Pavel odvezen do konspiračního bytu StB v Antonínské ulici v Brně. Právě tam ho měl vyslýchat poručík Miroslav Vlček. Svědčily o tom jednak rány, které se našly na mrtvém těle a podle odborníků nemohly být způsobeny pádem těla na dno propasti, a pak také fakt, že Vlček od té chvíle už do onoho bytu nikdy nevkročil a v roce 1983 byl po kárném řízení od StB dokonce propuštěn bez nároku na odměnu.
Tři muži ve stínu Macochy
Vedle Miroslava Vlčka se v novějších rekonstrukcích objevují další dvě jména.
Major Milan Kudláček, náčelník jihomoravského odboru vnitřního nepřítele, měl podle badatelů manipulovat s důkazy ve Švandově případu. Zemřel během obnoveného vyšetřování po roce 1989, když ho v lese zabil padající strom.
Třetím mužem byl major Josef Pacelt, který se později dostal do vysoké funkce ve vedení StB. Jeho jméno měl prozradit dominikán a dlouholetý agent tajné policie Jiří Tomáš Bahounek.
Ten měl knězi Josefu Benešovi říct, že se jeden z jeho řídících důstojníků v opilosti zmínil o Paceltově přímé odpovědnosti za Švandovu smrt. Bahounek však později odmítl své údajné svědectví veřejně zopakovat.
Pacelt po pádu komunismu všechna obvinění odmítl. Popíral dokonce i působení u StB, přestože jeho služební zařazení dokládají dochované materiály.
Stopy zmizely v ohni
Objasnění případu zkomplikovalo ničení dokumentů StB na konci roku 1989. Velká část jihomoravského archivu uloženého v Kanicích u Brna byla skartována nebo spálena.
Pokud existoval Švandův svazek, protokol o výslechu nebo záznam o operaci, mohl zmizet právě tehdy.
Vyšetřování bylo po roce 1989 obnoveno, v roce 1994 však znovu skončilo bez výsledku.
Z právního hlediska tak Švandova smrt zůstává neobjasněná.
Sebevražda, nátlak, nebo vražda?
Příslušníci StB mohli po Pavlovi požadovat informace o kardinálu Špidlíkovi a katolickém disentu. Mladík spolupráci odmítl, při brutálním výslechu zemřel a jeho tělo bylo odvezeno do Macochy.
Stejně tak mohl dlouhodobý nátlak tajné policie vést k psychickému zhroucení a sebevraždě. Nelze zcela vyloučit ani osobní problémy, o nichž se nikomu nesvěřil.
Proti sebevraždě však stojí jeho plány, vztah se snoubenkou, domluvené schůzky i poslední texty plné víry a naděje. Psychologové, kteří se jeho osobností zabývali po revoluci, navíc považovali sebevražedné smýšlení za nepravděpodobné.
Nová jména a svědectví skládají znepokojivý obraz. Přímou vraždu na příkaz StB však soud ani vyšetřovatelé nikdy neprokázali.
Macocha vydala jeho tělo. Pravdu o tom, kdo ho na její dno dopravil, si však komunistický režim možná odnesl s sebou.
Zdroje:
