Článek
Miroslav Beránek se učil tiskařem v prestižním nakladatelství Lidová demokracie v Praze. Bydlel na učňovském internátu národního podniku Svoboda, který se nacházel na tehdejším Gorkého, dnes Senovážném náměstí. Jeho učitelé a spolužáci ho popisovali jako výjimečného žáka: exceloval v odborných předmětech a v celostátní soutěži o nejlepšího učně Československé socialistické republiky získal první místo. Mimo školu měl široké zájmy. Byl aktivním členem šermířského oddílu v Kolíně, věnoval se fotbalu i dalším sportům. Kromě toho sbíral a pěstoval kaktusy. Stejně jako drtivá většina Čechů a Slováků v létě 1968 ostře odmítal vojenskou intervenci Varšavské smlouvy. Rok předtím, v rámci školního výletu, navštívil Sovětský svaz. Tam se naučil rusky natolik dobře, že si s tamními vrstevníky pravidelně dopisoval.
Od debaty k výstřelu
Bylo úterý 10. září 1968, kolem 19. hodiny. Tři týdny po invazi, 21. srpna, byly ulice Prahy stále plné napětí. Lidé se shlukovali kolem sovětských vojáků, diskutovali, argumentovali, snažili se jim vysvětlit absurditu okupace. Atmosféra byla nabitá emocemi, na jedné straně vztek a odpor, na druhé opilost a arogance mnoha vojáků. Miroslav Beránek se vracel s kamarády z večeře na internát. Procházeli Opletalovou ulicí, když narazili na skupinku sovětských vojáků stojících na chodníku naproti Jeruzalémské ulici. Miroslav se zastavil a zapojil do rozhovoru s jedním z nich, vojákem Rudněvem. Podle výpovědí očitých svědků, zachycených v policejních protokolech Veřejné bezpečnosti začala konverzace nevinně. Mluvili o kvalitě českého a sovětského piva. Rudněv byl zjevně podnapilý, jeho chování bylo nevyzpytatelné. Diskuse se stočila na přítomnost cizích vojsk na našem území, když Miroslav, přesvědčený o své pravdě, označil Rudněva za okupanta. V tu chvíli Rudněv sáhl do pouzdra, vytasil automatickou pistoli a vykřikl: „Tak mě tedy zastřel!“ Miroslav, zmatený a vystrašený, zvedl ruce nad hlavu a pomalu couval. Podle svědků opakoval rusky „Nět, nět!“, Ne, ne!. Rudněv však pistoli otočil, přiložil přímo k jeho hrudi a z bezprostřední blízkosti zmáčkl spoušť. Jediný výstřel prorazil hrudník. Šestnáctiletý chlapec se zhroutil na chodník v kaluži krve.
První pomoc a beznadějný boj o život
Okamžitě po výstřelu se kolem shromáždil dav. Náhodou tudy projížděl ve svém osobním autě MUDr. Bohuslav Coufal, pražský lékař. Zastavil, poskytl zraněnému první pomoc, zastavil krvácení, stabilizoval ho, a naložil ho do vozu. Odvezl ho do nejbližší nemocnice na Karlově náměstí. Lékaři provedli okamžitou operaci. Projektil způsobil fatální poškození vnitřních orgánů. Miroslav nikdy nenabyl vědomí. Zemřel v 22:10 téhož večera. Pitva později potvrdila smrtelné zranění srdce a plic.
Útěk, střelba a nesmyslné zatýkání
Rudněv po činu rozrazil dav a rozběhl se Jeruzalémskou ulicí směrem k Václavskému náměstí. Následovali ho další sovětští vojáci. V panice začali střílet ze samopalů AK-47 kolem sebe. Kulky svištěly ulicí, odrážely se od zdí, ale jako zázrakem nikoho dalšího nezasáhly. Drama pokračovalo na Gorkého náměstí. Ozbrojená skupina vpadla do budovy internátu národního podniku Svoboda. Opět pálili na chodbách, kulky poškodily dveře, zdi a okna. Vyděšení učni se schovávali. Vojáci zatkli čtyři mladé chlapce, včetně Rudolfa Onderky. Pod hlavněmi samopalů je odvlekli na sovětskou komandaturu v Haštalské ulici v centru Prahy. Onderku nesmyslně označili za pachatele střelby na Miroslava Beránka, přestože na místě činu vůbec nebyl a měl alibi od desítek svědků. Zadržení byli vyslýcháni pod nátlakem, ale později propuštěni.
Bezmoc československých úřadů vůči sovětské aroganci
Výjezdová skupina Veřejné bezpečnosti dorazila na místo během několika minut. Kriminalisté zajistili důkazy: nábojnici ráže 9 mm na chodníku v Opletalově ulici a další nábojnici na dvoře internátu Balistická expertiza jednoznačně určila, že smrtící projektil pocházel ze sovětské automatické pistole. Zástupce náčelníka Městské správy VB Praha, podplukovník Menoušek, se obrátil na sovětského generála Klujeva, velitele místní okupační jednotky. Žádal vyslechnutí sovětských svědků, propuštění neoprávněně zadržených československých občanů a identifikaci pachatele. Klujev vše rázně odmítl se slovy: „Teď v Československu platí sovětské zákony. Veřejnou bezpečnost poslouchat nebudu.“ Navíc začal tvrdit, že byl postřelen i sovětský voják, což mělo odvrátit pozornost. Když se ho ptali na jméno a místo zraněného, uváděl různá jména a odmítal sdělit polohu. Žádný postřelený sovětský voják neexistoval. Případ však převzala sovětská vojenská justice. Podle kusých informací, z archivů generální prokuratury, byl Rudněv v říjnu 1968 vojenským soudem odsouzen k třem letům odnětí svobody. Byl to jeden z mála případů, kdy byl viník potrestán. Důvodem bylo pravděpodobně veřejné rozhořčení a tlak.
Smutek, solidarita a cenzura
Zpráva o vraždě se rychle rozšířila. V Kolíně vyvolala vlnu rozhořčení. Na pohřeb 16. září 1968 přišly davy občanů. Věnce poslali prezident Ludvík Svoboda, československá vláda a vedení Komunistické strany Československa, KSČ. Rodina obdržela telegram s informací, že Miroslav je v nemocnici. Rodiče okamžitě jeli do Prahy, ale přijeli až po jeho smrti. V roce 1969 uspořádal kolínský šermířský oddíl, jehož byl Miroslav členem, Memoriál Miroslava Beránka. Další ročníky však normalizační režim zakázal.
Lidé umírali i jinde
Beránek nebyl jediným zavražděným 10. září. Podobně tragický případ se odehrál i na druhém konci Prahy, v Uhříněvsi. Na silnici za Uhříněvsi směrem na Říčany potkala kolona sovětských vozidel a tanků trabant řízený vědeckým pracovníkem tamního Výzkumného ústavu živočišné výroby. Pavel Davídek před kolonou uhnul s autem až na kraj příkopu. Postupně ho minula osvětlená první vozidla kolony. Pak z ní nesmyslně vybočil neosvětlený sovětský tank, který bezohledně v zatáčce předjížděl jiný tank okupačních vojsk. Tank, který náhle z kolony vybočil do protisměru svými pásy vůz trabant i s řidičem doslova rozdrtil. Od 21. srpna 1968 do 25. června 1991 zahynulo v souvislosti s vojenskou intervencí a následnou okupací Československa 425 lidí.
Zdroje:
TOMEK, Prokop. Černá kniha sovětské okupace : Sovětská armáda v Československu a její oběti 1968-1991. Vydání první. Cheb: Svět křídel, 2015. 383 stran
