Článek
Věra Sosnarová (1931–2024) se v českém veřejném prostoru stala symbolem utrpení v sovětských táborech. Její dramatický příběh o únosu NKVD, dvacetiletém věznění na Sibiři a strastiplném návratu domů fascinoval posluchače na besedách, inspiroval knihu Krvavé jahody a vedl dokonce k nominacím na státní vyznamenání. Podrobné historické zkoumání však ukázalo, že velká část tohoto vyprávění je smyšlená.
Počátky příběhu: únos a život v „pekle“
Podle Věry Sosnarové ji v květnu 1945, krátce po konci druhé světové války, sovětská odvlekla tajná služba NKVD spolu s matkou Ljubou Šímovou (rozenou Melkich) a devítiletou sestrou Emilií z Brna na Sibiř. Důvodem měl být matčin útěk z Ruska v roce 1922. Sosnarová tvrdila, že strávily 19 let v gulazích, dolech a kolchozech. Matka podle ní zemřela už v lednu 1946 na následky krutých podmínek. Sestry údajně čelily hladu, mrazu, těžké práci i opakovanému sexuálnímu násilí ze strany strážných. Líčila drastické scény: upalování vězňů ve stodolách, trávení jedem či pohřbívání zaživa.
Do Československa se podle ní vrátily až v roce 1964 díky přímluvě předsedy kolchozu, který je pustil pracovat do JZD u Znojma. Při odchodu i příjezdu měly podepsat mlčenlivost, aby se vyhnuly opětovnému únosu. O svých zážitcích začala Sosnarová veřejně mluvit až po roce 1989. Výrazně se do povědomí dostala roku 2002, kdy požádala o odškodnění pro oběti gulagů. Požadovala téměř tři miliony korun za každý měsíc věznění.
Příběh rychle pronikl do médií i do školních besed. V roce 2008 vyšla kniha Krvavé jahody, která Sosnarové dodala punc autentické pamětnice. V roce 2018 ji Poslanecká sněmovna navrhla na medaili Za hrdinství. Ocenění sice nedostala, přesto získala Cenu hejtmana Jihomoravského kraje.
První pochybnosti
Již v roce 2009 vystoupil s prvními pochybnostmi publicista Vladimír Bystrov, syn vězně gulagu a iniciátor zákona o odškodnění. Upozornil na zásadní nedostatky: chyběl jakýkoliv rozsudek, vězeňská karta i propustka. Neexistovali svědci kromě sestry a Sosnarové popisy neodpovídaly známým skutečnostem o fungování gulagů. Podle Bystrova byla spíše krátce v internačním táboře a poté pracovala jako civilní dělnice v podnicích typu Sojuzazbest.
Česká správa sociálního zabezpečení její žádost po dlouhém prověřování zamítla. Ani Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nenašel žádné doklady o věznění. Přesto Sosnarová nadále vystupovala jako oběť, za niž se mnozí veřejně stavěli.
Odhalení pravdy
Rozhodující zlom přinesla studie historika Adama Hradilka, publikovaná v roce 2019. Na základě archivů z Česka, Ruska i Ukrajiny dospěl k závěru, že Sosnarová nebyla vězeňkyní gulagu. Dokumenty ze Sverdlovské oblasti prokazují, že od roku 1946 pracovala jako civilní zaměstnankyně v metalurgických závodech na Urale, například v Nějvo-Šajtanském či Nižně-Tagilském. Neexistuje žádný rozsudek, propustka ani rehabilitace, které by věznění potvrzovaly, jak je běžné u skutečných obětí gulagu. Hradilek nepopírá, že Věra Sosnarová neměla jistě lehký život, a to od samotného dětství v Brně, byť i to bylo podle objevených pramenů poněkud jiné, než sama pamětnice tvrdila. Historik v tuzemských archivech objevil, že její matka Ljubov Melkich (po příchodu do Československa užívala jméno Ludmila Šímová) žila ve 20. a 30. letech na okraji brněnské společnosti, opakovaně byla stíhána pro podvody, potulku, krádeže či ublížení na zdraví.
Na podzim 1940 požádala pro sebe i pro své dcery o říšské občanství a začala spolupracovat s nacisty – doloženo je její udání sousedky pro údajně hanlivé vyjádření o Hitlerovi, dotyčná žena okamžitě putovala na gestapo.
Z těchto a dalších důkazů lze tedy dovodit, že Šímová s oběma dcerami nebyla po válce do SSSR zavlečena, naopak do rodné země sama prchala před spravedlností úřadů obnoveného Československa. Počítala s tím, že v SSSR je mnohem větší nepořádek a mezi mnoha miliony lidí, kteří se tam těsně po válce bez dokladů vraceli, se snadno ztratí. Za zcela nevěrohodné označil i drastické scény, které Sosnarová opakovaně líčila, protože se nevyskytují ani v odborné literatuře, ani ve svědectví jiných pamětníků. Historik tak rekonstruoval, že rodina do SSSR pravděpodobně odešla dobrovolně nebo byla krátce internována jako repatrianti a dramatický příběh o gulagu vznikl až mnohem později.
Reakce a důsledky
Sosnarová všechna zjištění odmítla: dokumenty označila za falešné, tvrdila, že je podepisovala pod nátlakem a že neřekla ještě všechno. Varovala před ruskou špionáží a trvala na mlčenlivosti. Na Hradilkova fakta ale nereagovala věcně.
Zaskočení byli i politici, kteří ji dříve podporovali. Jiří Mihola (KDU-ČSL) konstatoval, že neměl důvod pochybovat. Hejtman Jan Grolich přiznal, že by ji už nenavrhl, ale zároveň varoval před ukvapenými soudy – Sosnarové život byl těžký a její emoce nebyly hrané. Kraj jí ocenění ponechal s tím, že „pravdu zná jen ona“.
Veřejnost se rozdělila: jedni viděli úmyslný podvod, druzí trauma, které mohlo vést k fabulacím. Organizátoři besed jako starosta Bystrce Tomáš Kratochvíl nebo František Černín z Biskupství brněnského přestali Sosnarovou zvát. Černín poznamenal: „Utáhla nás na vařené nudli, ale společnost jí nedala mnoho, tak to chápu, je to vlastně smutné.“
Gulagem prošlo přes deset tisíc Čechoslováků, především emigrantů prchajících před nacismem. Poslední přeživší pamětníci žijí dosud v Trutnově, Havířově a České Třebové. Sosnarová mezi nimi nebyla, ale její příběh znovu otevřel téma českých osudů v SSSR.
Život obyčejných dělníků v poválečném Sovětském svazu byl mimořádně tvrdý: hlad, chudoba, internační tábory pro repatrianty.
Případ připomíná i fenomén falešných svědků holokaustu, často jde o lidi s těžkým životem, kteří postupně přijmou identitu obětí. Sosnarová vyrůstala v problematické rodině, žila na okraji společnosti Útěk do SSSR mohl být spíše zoufalým pokusem o nový začátek.
Věra Sosnarová zemřela v únoru 2024.
Zdroje:
