Článek
Hrad Rožmberk, tyčící se nad meandry Vltavy, je už od 13. století symbolem moci rodu Vítkovců a později Rožmberků. Jeho zdi pamatují mnohé, ale jedna z nejmrazivějších kapitol jeho historie se neodehrála ve středověku, nýbrž v temných letech druhé světové války. Tehdy se toto šlechtické sídlo stalo dějištěm incidentu, který zaměstnal nejvyšší složky represivního aparátu Třetí říše. Když totiž gestapo dostalo za úkol vyšetřit politickou provokaci na hradní věži, netušilo, že jejich protivníkem nebude člověk z masa a kostí, ale přízrak s pětisetletou historií.
Provokace na věži Jakobínka
V dobách protektorátu byla historická sídla zneužívána k propagandistickým účelům. Na Rožmberku se pravidelně konaly letní tábory nacistických mládežnických organizací, konkrétně Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädeln). Cílem bylo upevnit morálku budoucích německých matek a demonstrovat nadvládu nad českým územím. Součástí každodenní rutiny byly rituály, které měly demonstrovat disciplínu a oddanost vůdci.
Zlom nastal během jednoho slavnostního nástupu. Za zvuků fanfár a vztyčování vlajky s hákovým křížem se zraky všech přítomných upřely k věži Jakobínce. Tato gotická dominanta, jediný pozůstatek původního Horního hradu, se v tu chvíli stala jevištěm nevídaného úkazu. Na jejím vrcholu se zjevil bílý přízrak. Postava v dlouhém rouchu nehnutě stála a následně začala hrozit směrem k nastoupeným oddílům německých dívek. Okamžitě vypukl chaos a nepopsatelná panika. Symbol německé moci byl v tu chvíli zastíněn postavou, kterou místní okamžitě identifikovali: Bílá paní se vrátila chránit svůj domov.
Vyšetřování, které skončilo fiaskem
Nacisté, kteří si zakládali na racionálním pořádku a nekompromisní kontrole, nemohli nechat takový „incident“ bez odezvy. Pokud nešlo o nadpřirozený jev, muselo jít o odvážné gesto vlasteneckého odboje. Na místo byla okamžitě vyslána nejbližší úřadovna gestapa. Úkol byl jasný: dopadnout provokatéra, který znevážil symboliku říše, a exemplárně ho potrestat.
Vyšetřovatelé postupovali s německou důkladností. Detailně prozkoumali každý kout hradu, vyslýchali svědky a zaměřili se především na samotnou věž Jakobínku. Zde však narazili na neřešitelný logistický oříšek. V té době byla totiž věž zcela nepřístupná. Postrádala schodiště i žebříky, kterými by se kdokoli mohl dostat na vrchol. Gestapo marně hledalo tajné chodby, lana nebo stopy po lezení. Živý člověk neměl šanci se na vrchol dostat, aniž by ho kdokoli spatřil, a už vůbec ne z něj nepozorovaně zmizet.
Zatímco německé úřady nakonec případ uzavřely s frustrujícím konstatováním „pachatel neznámý“, mezi českým obyvatelstvem legenda ožila s novou silou. Víra, že přízrak Perchty z Rožmberka chrání hrad před vetřelci, se stala tichou formou naděje.
Kdo byla skutečná Perchta?
Příběh Bílé paní je neodmyslitelně spjat s reálnou historickou postavou Perchty z Rožmberka (1430–1476). Její život však nebyl žádnou pohádkou, ale tragickým příběhem ženy drcené středověkým pragmatismem. Dcera Oldřicha II. z Rožmberka byla z finančních důvodů provdána za Jana (Hanuše) z Lichtenštejna. Manželství se pro ni stalo vězením na mikulovském hradě.
Hanuš, podněcován svou matkou a sestrou, Perchtu psychicky i fyzicky týral. Dochovalo se 32 dopisů, ve kterých nešťastná šlechtična prosí svého otce a bratry o pomoc. Popisuje život v bídě, zimě a bez základních potřeb. Její utrpení ukončila až manželova smrt v roce 1473. Podle pověsti ji Hanuš na smrtelné posteli žádal o odpuštění. Perchta, s vědomím prožitých muk, odmítla, za což ji manžel proklel. Její duše tak měla navždy bloudit po rožmberských sídlech.
Balbínův „objev“
Zajímavé je, že za ztotožnění Perchty s Bílou paní vděčíme historikovi a jezuitovi Bohuslavu Balbínovi. Ten v 17. století prostudoval její smutné listy a v archivech nalezl portrét ženy v bílém. Přestože šlo o obraz s oděvem odpovídajícím mnohem pozdější módě, Balbínův výklad se ujal a stal se základem národního mýtu.
Portrét Perchty, který dnes návštěvníci vidí v Rožmberské síni, pochází až z 19. století od Bedřicha Ströbla, ale nese v sobě jednu z největších záhad hradu. Obsahuje totiž tajemný nápis v písmu enochian. Jde o magický jazyk, o kterém ve svých denících psali alchymisté rudolfínské doby John Dee a Edward Kelley. Tento detail jen potvrzuje, že Rožmberk je místem, kde se historie prolíná s esoterikou způsobem, který dodnes fascinuje historiky i milovníky záhad.
Ochránkyně rodu i národa
Legendy praví, že Bílá paní nebyla jen strašidlem, ale spíše dobrým duchem a ochránkyní. Členům rodu zvěstovala důležité události – bílé rukavičky znamenaly svatbu či narození dítěte, černé věštily smrt nebo neštěstí. Traduje se dokonce, že houpala v kolébce posledního mužského člena rodu, Petra Voka.
Incident s gestapem však její roli posunul. Už nebyla jen strážkyní rodinného krbu, ale symbolem odporu proti cizí agresi. Skutečnost, že se zjevila právě ve chvíli, kdy nad hradem stoupala svastika, vnímali Češi jako jasný vzkaz: tato země má své kořeny a své strážce, které žádná moderní diktatura nedokáže umlčet.
Zdroje:
