Článek
Rosa Louise McCauley se narodila v roce 1913, v době, kdy barva kůže určovala hodnotu člověka. Její matka učila děti na černošské škole, otec byl tesař. Jako malá chodila do jednotřídky, která měla otevřeno jen pět měsíců v roce. „Zbytek času jsem pomáhala doma,“ vzpomínala. Každé ráno sledovala, jak kolem projíždí autobus s bílými dětmi, zatímco ona a její spolužáci chodili do školy pěšky. „Autobus byl pro mě symbolem rozdělení světa,“ řekla později. A to rozdělení bylo všude: ve školách, parcích, restauracích, na ulici dokonce i v přístupu k veřejným pítkům. Rosa vyrůstala ve světě, kde běloši pochodovali s pochodněmi Ku Klux Klanu a dědeček stál u dveří s nabitou puškou.
Odmalička s kamenem v ruce
Jednou ji na cestě do školy zastavil bílý chlapec a začal ji urážet. Rosa zvedla kámen a hodila po něm. Doma dostala vynadáno. „Zlynčují tě dřív, než ti bude dvacet,“ varovala ji babička. Finanční potíže a nemoc v rodině během velké hospodářské krize přinutily Parksovou v šestnácti letech odejít ze školy. Stala se pomocnou dělnicí v domácnosti a švadlenou, v roce 1932 se provdala za Raymonda Parkse a nakonec složila maturitu – což byl v té době pro mladou černošku vzácný úspěch. Veřejná doprava byla tehdy vlajkovou lodí segregace. Bílí seděli vpředu, černí vzadu. Když se bílá sekce zaplnila, museli černí své místo uvolnit. A řidiči – často ozbrojení – měli pravomoc kohokoli vyhodit z autobusu, i za sebemenší „neposlušnost“.
Nechám vás zavřít
Rosa už jednoho z nich, Jamese F. Blakea, znala. V roce 1943 ji ponižoval: po zaplacení jízdného ji nechal vystoupit, aby nastoupila zadními dveřmi, a pak jí ujel. Dvanáct let se jeho autobusům vyhýbala. Ale onoho prosincového večera se jejich cesty znovu zkřížily. Pak se ale „bílý“ sektor zaplnil a Blake se vydal dozadu. „Uvolněte první řadu,“ houkl. Po další výzvě se její tři sousedé zvedli. Neochotně, až na druhou výzvu, ale zvedli. Nechala je projít a přesedla si k okénku. Něco se v ní totiž zlomilo. „Cítila jsem, že když vstanu, bude to znamenat, že schvaluji, jak se se mnou zachází. A já to neschvalovala.“ Napětí ve voze houstlo. Běloch, který čekal na její místo, jen stál, nic neříkal. Někteří černošští pasažéři odešli, v předtuše problémů. Nikdo se jí nezastal, ani dva spolucestující, které znala.
„Nechám vás zavřít,“ pohrozil řidič. „Udělejte to,“ odpověděla. Udělal to. A nejen to, policistům řekl, že na ni chce podat žalobu. Bylo to nejstupidnější rozhodnutí, které mohl pro věc rasové segregace udělat. Později řekla: „Nebyla jsem unavená z práce. Byla jsem unavená z ustupování.“ Zpráva o jejím zatčení se šířila rychle. Místní aktivisté pochopili, že právě teď nastal ten okamžik, na který čekali. Tichá, spořádaná, vzdělaná a pracující žena se stala dokonalým symbolem odporu.
Bojkot
5. prosince 1955 byla Parksová shledána vinnou, dostala pokutu deset dolarů plus čtyři navíc za soudní výlohy. To však nebyla poslední kapitola příběhu. Téhož dne Ženská politická rada Joann Robinsonové rozšířila po městě 35 tisíc letáků s výzvou k bojkotu veřejné dopravy: Prosíme, nejezděte autobusy.
Onoho dne pršelo, ale čtyřicet tisíc afroamerických obyvatel Montgomery autobusy nejelo. Do práce jezdili černošskými taxíky, nebo šli pěšky, někdy až 30 kilometrů. Parksová se proti rozsudku odvolala. Ale aktivisté se ptali: „Jak dlouho to lidé vydrží?“
Vydrželi to 381 dní. Pohár trpělivosti přetekl. A nešlo jen o strasti s dopravou, bílá nadřazenost měla pestrý válečný arzenál. Pojišťovny rušily smlouvy černošským taxikářům a Afroameričané byli zatýkáni podle archaického zákona proti bojkotům. Hořely černošské kostely a bomby zničily domy Edgara Nixona a Martina Luthera Kinga.
Ale lidé už měli dost ustupování tak, jako Rosa Parksová. Vydrželi v bojkotu do července 1956, kdy obvodní soud shledal segregační zákony Jima Crowa neústavními, a vydrželi do 13. listopadu, kdy nejvyšší soud zamítl odvolání města Montgomery. De iure byla segregace zrušena.
Cena za svobodu
Rosa přišla o práci, její manžel musel odejít také. Stěhovali se na sever, do Detroitu. Tam pracovala jako sekretářka pro kongresmana Johna Conyerse. Zůstala skromná, nenápadná, ale nikdy se nepřestala zajímat o spravedlnost. Konec sedmdesátých let byl pro ni velmi náročný. Její muž, její bratr a její matka dostali rakovinu, v jeden den chodila na návštěvy do tří nemocnic. V roce 1977 zemřel Raymond a její bratr, o dva roky později matka. Přesto pokračovala v přednáškách a aktivismu. Když jí v roce 1996 prezident Bill Clinton předával Prezidentskou medaili svobody, řekl: „Rosa Parksová dokázala, že i tichý čin může znít hlasitěji než křik.“
Rosa Parksová zemřela 24. října 2005 v Detroitu. Bylo jí 92 let. Její rakev byla vystavena v americkém Kapitolu. To byla pocta, které se do té doby nedostalo žádné ženě.
Nepotřebovala zbraně, ani mikrofon, ani dav. Stačila jí pevná víra v to, že má právo sedět.
Zdroje:
