Článek
Sedmnáctiletá Barbora Dymáková byla talentovanou studentkou pardubického gymnázia Dašická. S nadprůměrným prospěchem a plány do budoucna dojížděla denně z Heřmanova Městce do školy. V červenci 1989 odešla z domova, aniž by někomu oznámila, kam jde. Rodiče zpočátku nepřikládali její nepřítomnosti velkou váhu. „Mysleli jsme, že odjela za dědou k přehradě na Seči,“ vzpomínal později jeden z nich. Když se však Barbora nevracela, začali mít obavy. Předpokládali, že možná tráví prázdniny pod stanem s kamarády, jak ale dny ubíhaly a Barbora se neozývala, jejich nejistota rostla. Rozhodli se požádat o pomoc známého policejního důstojníka.
První kroky pátrání
Policejní důstojník začal prověřováním nejbližšího okolí Barbory. Kontaktoval fotografa, který ji nedávno fotil, oslovil její kamarády, ale nikdo neměl o jejím pobytu tušení. Rodiče zveřejnili inzerát v novinách, kde popsali svou dceru: „Výška 165 cm, plnoštíhlá postava, dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Oblečená do riflí, bílého trička se žlutým kruhem, boty Adidas, při odchodu měla modrou cestovní tašku.“ Prosili Barboru, aby se ozvala nebo vrátila domů, ale odpověď nepřišla. „Bylo to, jako by se po ní slehla zem,“ popsal tehdejší situaci hlavní vyšetřovatel Jiří Kacafírek, který se k případu dostal později. „Největší problém bylo, že jsme po Báře začali pátrat až s půlročním zpožděním. Každý den, kdy se případ nehlásí, znamená ztrátu důkazů.“
Děsivý nález v remízku
Zlom nastal 22. ledna 1990, kdy traktorista z Vítanova, spolu s kolegy prořezávajícími křoviny v remízku nedaleko Rváčova u Hlinska, narazil na hrůzný objev. Pod keřem maliníku spatřil botu, z níž trčely lidské kosti. „Nejprve jsem si myslel, že je to sádra. Až když jsem se dotkl boty, uvědomil jsem si, že jsou to kosti,“ uvedl při výslechu. Muži okamžitě zavolali policii. Na místo dorazilo až 20 policejních vozů z Hlinska, Chrudimi, Pardubic a Hradce Králové. Tělo, zabalené do igelitové plachty o rozměrech 200×130 cm s označením „25 849 H“, bylo ve značném stadiu rozkladu. Přesto se zachovaly zbytky oblečení – rifle, tričko, boty – a také řetízek, hodinky a menstruační vložka, což potvrdilo, že jde o ženu. „Když jsem na místo přijel, bylo jasné, že tam tělo leželo dlouho,“ vzpomíná Jiří Kacafírek. „Půlroční rozklad zničil většinu stop. Nebyly tam žádné otisky prstů, žádné biologické stopy, které bychom mohli použít. Jediné, co nám pomohlo k identifikaci, byly zbytky oblečení, zubní záznamy a superprojekce lebky, kterou tehdy kriminalistický ústav použil k potvrzení totožnosti.“ Pitva odhalila, že tělo leželo v remízku přibližně půl roku, což odpovídalo době Barbořina zmizení. Příčina smrti však nebyla jednoznačná. Sebevražda byla vyloučena, stejně jako smrt při dopravní nehodě, protože na těle nebyly nalezeny zlomeniny ani fraktury lebky. „S největší pravděpodobností šlo o uškrcení, udušení nebo utopení,“ uvedl Kacafírek. „Ale bez dalších důkazů jsme nemohli nic potvrdit.“
Igelitová stopa a další slepé uličky
Nejvýznamnější stopou byla igelitová plachta, do níž bylo tělo zabaleno. Policie zjistila, že pochází z místní pobočky Elektro Pragy Hlinsko, kde se používala k balení vysavačů. Dokonce našli muže, který plachtu odřezával z palety, ale tato stopa nikam nevedla. „Ten igelit byl v okolí Rváčova běžný. Mohl ho sebrat kdokoli z kontejneru nebo od silnice,“ vysvětlil Kacafírek. „Pachatel nemusel být ani místní. “Vyšetřovatelé vyslechli desítky lidí, včetně obyvatel Rváčova, dělníků ze Slovenska, kteří tehdy pracovali v oblasti, a dalších podezřelých. Jeden z nich podstoupil test na detektoru lži v Praze, ale výsledek byl nejednoznačný – „padesát na padesát“, jak uvedl Kacafírek.
Policie se dokonce obrátila na psychotronika Jindřicha Paseku, který tvrdil, že za případem stojí rodinné problémy a radil případ odložit. „S jeho názorem jsme nesouhlasili,“ řekl Kacafírek. „Po třech letech intenzivního vyšetřování se ale člověk chytá všeho.“
Komplikace ve vyšetřování
Vyšetřování brzdilo několik klíčových faktorů. Největším problémem bylo zpoždění. Zmizení Barbory bylo nahlášeno až po půl roce, což zničilo mnoho potenciálních důkazů. „Kdybychom začali pátrat hned, mohli jsme mít více stop,“ konstatoval Kacafírek. Po půl roce byly šance na nalezení pachatele minimální. K tomu se přidala politická situace po sametové revoluci v roce 1989. Policie čelila nejistotě, reorganizacím a strachu z personálních změn. „Levá ruka nevěděla, co dělá pravá,“ popsal Kacafírek tehdejší chaos. „Potřebovali jsme povolení na operativní úkony z Prahy, ale to trvalo tak dlouho, že už bylo k ničemu. Lidé se báli rozhodovat, nikdo nevěděl, jestli si udrží práci.“
Poslední stopy a promlčení
V roce 2002 se objevila nová naděje, když řidič z Liberce tvrdil, že Barboru vezl ve svém autě. Po ověření se však ukázalo, že šlo o jinou dívku. Tato stopa, stejně jako mnoho předchozích, skončila ve slepé uličce. Promlčecí doba vraždy v Česku je 20 let, a tak pachatel, pokud je stále naživu, nemůže být potrestán. Spis o Barbořině smrti leží dodnes na krajském policejním ředitelství v Hradci Králové a je zařazen do policejního kalendáře nevyřešených případů. Policie pravidelně apeluje na veřejnost, aby poskytla jakékoli informace, které by mohly případ posunout. I drobný detail může být klíčový.
Zdroje:
