Článek
Byl deštivý čtvrteční pozdní večer, když se Třincem rozlehla ohlušující exploze. Tlaková vlna byla tak silná, že vyrazila okna v širokém okolí a poničila i sousední vchody panelového domu č. 420 v tehdejší Gottwaldově ulici. Z dvanácti bytů ve vchodu nezůstalo nic než trosky. Záchranné složky – hasiči, zdravotníci, policisté, vojáci a báňští záchranáři – dorazily na místo okamžitě. Práci jim ale komplikovala tma a vydatný déšť. Přes obtížné podmínky se podařilo zachránit deset zraněných lidí, ale patnáct osob, většinou žen a dětí, pod sutinami zahynulo. V některých případech otcové rodin, kteří byli v tu chvíli na noční směně nebo na služební cestě, přišli o celé rodiny. Jiří Chwastek, který byl v osudnou noc na noční směně, vzpomínal, jak v troskách zoufale hledal svou manželku a novorozené dítě. Když spatřil záchranáře vytahující malé tělo zabalené v plachtě, zhroutil se. Arnošt Chwastek zase popsal, jak zachránil svého staršího syna, kterého našel přitlačeného mezi postelemi, ale čtyřletou dceru Lucii už nemohl zachránit. Ester Jedličková, jedna z přeživších, popsala svá těžká zranění: „Byla jsem hodně popálená. Ani jsem nevěděla, že nemám vlasy a obočí. Spáleniny jsem měla na 65 až 70 procentech těla.“
Nehoda, nebo něco víc?
Vyšetřování, které následovalo, odhalilo, že příčinou výbuchu byla kombinace lidského selhání a nepříznivého počasí. V době tragédie probíhala v blízkosti domu generální oprava horkovodu. Stavební jáma vedla podél hlavního plynového potrubí, které však dělníci nezabezpečili proti pohybům půdy, jak ukládaly předpisy. Po několika dnech vydatných dešťů došlo k sesuvu půdy, který posunul plynové potrubí. Tento pohyb způsobil vytažení přípojky z domovního uzávěru, což umožnilo únik zemního plynu do sklepních prostor domu. Plyn se zde hromadil, dokud nevytvořil se vzduchem výbušnou směs. Ke spuštění exploze stačila sebemenší jiskra, třeba od vypínače nebo zvonku. Podle třinecké kroniky čelilo po tragédii obvinění několik pracovníků Okresního stavebního podniku. V březnu 1985 proběhl ve Frýdku-Místku soud, při němž byl stavbyvedoucí odsouzen ke třem letům vězení, mistr ke čtyřem a půl rokům nepodmíněně a další pracovníci, včetně vedoucího podniku, dostali podmíněné tresty. Škoda byla vyčíslena na pět milionů tehdejších československých korun. Případ byl oficiálně uzavřen jako nehoda způsobená nedbalostí.
Spekulace o roli StB
Ačkoliv se zdálo, že tragédie byla vyšetřena a uzavřena, v roce 2010 přišel s šokujícím tvrzením bývalý spolupracovník Státní bezpečnosti Karel Muroň. Na státním zastupitelství v Olomouci vypověděl, že výbuch nebyl nehodou, ale pečlivě naplánovanou akcí komunistické kontrarozvědky. Podle jeho slov měla StB záměr svést vinu za výbuch na chartisty, konkrétně na skupinu kolem Václava Havla, aby získala záminku k jejich likvidaci. Muroň tvrdil, že se měl akce zúčastnit spolu se dvěma Libyjci, ale před jejím uskutečněním utekl do Polska, kde údajně vše nahlásil. Tato verze vyvolala vlnu zájmu, a tak Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zahájil prověřování Muroňova svědectví. Mluvčí Ústavu pro studium totalitních režimů Jiří Reichl však označil tuto hypotézu za „velmi málo pravděpodobnou“. Podle něj by taková operace znamenala obrovské riziko prozrazení, což by si StB jen těžko mohla dovolit. Stejně skeptický byl i Emil Švarný, tehdejší pracovník Okresního ústavu národního zdraví a pozdější státní zástupce, který spekulacím o zapojení StB absolutně nevěřil. I někdejší vyšetřovatel tragédie Jiří Jícha v roce 2008 potvrdil, že šlo o nehodu způsobenou nezabezpečeným plynovým potrubím. ÚDV nakonec Muroňovu verzi neprokázal a případ zůstal uzavřen jako nehoda. Přesto tvrzení o možné roli StB přidalo tragédii další vrstvu tajemství a podnítilo debaty o tom, jaké prostředky mohla komunistická tajná policie využívat k potlačování opozice.
Po několika letech byl zničený vchod domu znovu postaven. Pozorní pozorovatelé si mohli všimnout pouze lehce odlišného odstínu fasády. Tragédie v Třinci-Lyžbicích zůstává jednou z nejtragičtějších nehod novodobé historie.
Zdroje:
