Článek
Po první světové válce se Německo proměnilo v drogovou velmoc. Berlín se stal centrem nevázané zábavy. V roce 1928 se zde legálně prodalo 73 kg morfia a heroinu, až 40 % lékařů bylo závislých na opiátech. Heroin se prodával na ulicích, existovala čínská opiová doupata. Kokain byl módní mezi vyšší třídou, morfium pomáhalo veteránům z lazaretů. Německo legálně ovládalo 80 % světové produkce kokainu díky firmám jako Merck nebo Boehringer. Od roku 1929 sice platil zákon o opiu, jenž kromě samotné látky a z ní získávaných opiátů – morfia, kodeinu a heroinu – postihoval také užívání kokainu a konopí, jeho prosazování však v praxi naráželo na značné komplikace.
Nacismus: Od abstinence k závislosti
S nástupem Hitlera v roce 1933 přišel konec výmarské dekadence. Nacisti drogovou závislost považovali za psychopatickou poruchu. Probíhaly zátahy proti dealerům, úřady zavírali opiová doupata, omezili reklamu na alkohol a tabák. Občané měli úřadům hlásit své rodinné příslušníky a známé trpící závislostí na drogách. Závislí museli být hlášeni úřadům, hrozila jim sterilizace nebo dokonce eutanazie. Režim prosazoval čistotu árijské rasy.
Zázračná pilulka jménem pervitin
V té době firma Temmler pod vedením Fritze Hauschilda vyvinula metamfetamin z efedrinu. Inspirací byl benzedrin, který pomohl některým atletům na berlínské olympiádě 1936 ke skvělým výsledkům. Jednalo se o krystalický metamfetamin se silnými povzbuzujícími účinky. V roce 1937 byl patentován jako pervitin, mohl se užívat v tabletách nebo injekcích. Výrobce dokonce chtěl, aby se stal jakýmsi konkurentem Coca-Coly.
Marketing ho propagoval jako neškodný stimulant proti únavě, depresi, frigiditě i závislosti na kokainu. Byl volně prodejný a stal se hitem. Studenti ho brali na zkoušky, řidiči na dlouhé cesty, dělníci v továrnách. Firma Hildebrand, výrobce energetické čokolády Scho-Ka-Kola, dokonce uvedla na trh pralinky s obsahem pervitinu, které si získaly velkou oblibu zejména u žen v domácnosti.
Armáda začala testovat pervitin v roce 1938 pod vedením Otto Rankeho přednosty Výzkumného ústavu branné psychologie při vojenské lékařské akademii v Berlíně. Zpočátku se stavěla k používání tohoto prostředku negativně. Informace o jeho účincích se ale šířily mezi mladými vojenskými lékaři a mnoho důstojníků Wehrmachtu si stimulant opatřovalo soukromě Objevila se také první hlášení o negativních účincích, ale přišla příliš pozdě. Psalo se září 1939 a vypukla druhá světová válka.
Blitzkrieg na drogách
V září 1939 při invazi do Polska, kdy pervitin ještě nebyl oficiálně povolen pro armádní využití, jej lékaři podávali řidičům tanků. Udržel je vzhůru několik dní a tím umožnil německým vojskům rychlý postup. V roce 1940 se stal standardem: armáda objednala 35 milionů tablet. Vojáci měli brát jednu tabletu denně, při nočním nasazení pak dvě krátce po sobě, následované podle potřeby jednou až dvěma pilulkami po třech či čtyřech hodinách. Dokument předepisoval, že se má prostředek užívat k potlačení únavy, a to v situacích vyžadujících vysoké nasazení. Výjimečně mohl odsunout spánek i na víc než 24 hodin, ale poté musel voják dlouho odpočívat, jinak mu hrozilo zhroucení z vyčerpání.
Při útoku na západ 10. května 1940 pervitin poháněl tankisty k Sedanu. Osádky braly až 5 tablet denně, důstojníci podle potřeby. Také Luftwaffe vydávala pilotům pervitin bez podrobnějších instrukcí, a často tudíž docházelo k předávkování. Letci látce říkali Fliegersalz neboli „letecká sůl“, případně Göringpillen, tedy „Göringovy pilulky“.
Brzy se ale u vojáků objevily vedlejší účinky: zvýšený tlak, infarkty, psychózy, deprese. Pro civilisty byl přitom od listopadu 1939 byl pervitin na předpis. V červnu 1941 se dokonce zařadil do výčtu látek, na něž se vztahoval říšský zákon o opiátech a byl tak oficiálně prohlášen za omamný jed. Pro armádu však nařízení neplatilo. Vojenské dodávky pokračovaly a firma Temmler vyráběla pervitin pro Wehrmacht celou válku. Ještě koncem roku 1944 u ní armáda objednala další čtyři miliony tablet.
Nacisté testovali nové drogy na také vězních. V Sachsenhausenu dostávali lidé sedminásobné dávky pervitinu či kokainu a byli nuceni pochodovat, dokud nepadli vyčerpáním.
Pro námořníky v miniponorkách vznikla „superdroga“ D-IX – směs kokainu, pervitinu a opiátů. Výsledkem byly halucinace, ztráta orientace a smrt.
Když kofein nestačí
Spojencům brzy došlo, že za německým bleskovým postupem je něco víc, než jen nacistická ideologie a vůle vítězit. Proto se proti německému pervitinu rozhodli nasadit benzedrin. I ten potlačuje potřebu spánku, na rozdíl od pervitinu ale nemá tak drastické vedlejší účinky.
Spojenci dosud spoléhali na kofein, ten se však pervitinu nemohl rovnat. Když proto britský generál Bernard Montgomery po několika tvrdých střetech s Rommelem u El-Alameinu začal v listopadu 1942 německé a italské jednotky tlačit zpět do Libye, měli už jeho vojáci na své straně kromě Coca-Coly i benzedrin. Dnes ho známe ho jako extázi nebo speed. Tabletky putovaly k posádkám amerických bombardérů a později v roce 1943 i k pěchotě. Benzedrin podle odhadů historiků aktivně a pravidelně užívalo asi 15 % amerických vojáků.
Druhá světová válka tak nebyla jen střetem armád, byla i laboratorním testem lidských limitů. Jenže Třetí říše zašla nejdál. A zaplatila za to.
