Článek
Sousedé ho měli za příjemného chlapíka. Rád sbíral byliny, vyprávěl historky o svých dobrodružstvích a tajně si přivydělával jako převaděč přes hranice do Západního Německa. Po komunistickém převratu v roce 1948 toužilo mnoho Čechoslováků utéct před novým režimem a Pilčík tuto zoufalou touhu dokonale využil. Jen málokdo tušil, že jeho domek skrývá nejen arzenál zbraní, od samopalu Sten po výsadkářský nůž, ale i hromady odcizených věcí, které patřily jeho obětem.
Vypálená hájenka a neznámá oběť
Pilčíkův modus operandi byl děsivě jednoduchý. Lákal své oběti pod záminkou převedení přes hranice, často je odděloval od rodin a poté je brutálně likvidoval. Úterý 6. března 1951. Ve večerních hodinách si lidé v okolních vesnicích na temném obzoru návrší všimnou oranžové záře. Vychází z lesa, kde stojí hájenka Lipovka. Zprvu to vypadá, že požár způsobila nějaká klukovina, ale velmi brzy se ukáže, že oheň měl zastřít surový zločin. Nakonec nález ve vypáleném domku policii přivede na stopu bytosti, která se svými děsivými činy zapíše do historie tuzemské kriminalistiky a získá přízvisko Bestie. Během ohledání požářiště policie objevila pozůstatky lidského těla, jehož tkáně a kosti byly ohořelé tak rozsáhle a intenzivně, že bylo téměř jasné, že oběť byla polita hořlavinou a úmyslně zapálena. Vedle mrtvoly ležela v sutinách kovová přezka z pánských bot, kovové výztuhy do límce pánské košile, torzo řetízku s medailonkem a střepy z brýlí. Dokonce se v popelu našel i kousek kravaty, který se v počátcích požáru oddělil, spadl na zem a nestihl shořet. Bylo tedy zřejmé, že se jedná o mrtvolu muže, což později potvrdila pitva. Soudní lékař jeho výšku odhadl na 170 až 175 centimetrů a věk mezi padesáti a šedesáti lety. Jiné stopy, které by napomohly určit totožnost oběti, se kvůli masivní devastaci těla nalézt nepodařilo. Kromě faktu, že při pitvě byly v tepnách objeveny známky po takzvaném vaření krve, což prokázalo, že muž uhořel zaživa. Bylo jasné, že neznámý do hájenky přišel po svých a byl pravděpodobně zavražděn. Avšak nikdo nikoho v ten večer v lese neviděl. Další pátrání bylo rovněž bezvýsledné.
Děsivý nález v pískovně
O čtyři a půl měsíce později, vyhrabaly děti v pískovně nedaleko Sence u Plzně, kam je rodiče poslali pro materiál na drhnutí hrnců, část lidské nohy. Policie pak z mělkého hrobu vyzvedla polonahé ženské tělo ve značném stádiu rozkladu. Soudní lékař odhadl dobu smrti na tři až pět měsíců nazpět. Ženě mohlo být kolem třiceti let, měla na sobě pouze podprsenku a bílou batistovou košili, z úst jí vyčníval hadrový roubík a kolem krku měla utaženu smyčku z provazu. Nebylo pochyb, že jde o násilný trestný čin. Nalezeny byly i dvě zubní korunky, zhotovené tehdy poměrně ojedinělou technikou a chomáč vlasů zavražděné. Koncem srpna 1951 poznal jeden z plzeňských zubních lékařů z předložených korunek svou práci a také uvedl jméno a adresu pacientky, pro níž ji zhotovil. Jednalo se o Renatu Balleyovou, narozenou 1. ledna 1920. Byla svobodná a pracovala jako fotografka v Plzni.
Policisté se ihned zaměřili na její okolí, vyslýchali rodinné příslušníky a příbuzné. Zjistili, že zmizela ve druhém březnovém týdnu téhož roku. Od jejího posledního milence, který byl zprvu jedním z podezřelých, se pak kriminalisté dozvěděli, že se nějaký čas po ženině zmizení vydal za její tetou do Plzně a ta mu po naléhání prozradila, že Renata i se svým otcem Emanuelem uprchli do západního Německa. Vyšetřovatelům to zapadalo do dosavadních zjištění. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že v hájence zemřel Emanuel Balley, pětašedesátiletý úspěšný plzeňský obchodník, bývalý majitel fotozávodu. Únorové události v roce 1948 chtěl řešit odchodem do zahraničí, kde měl jako bývalý obchodník poměrně dost přátel.
Odhalení vraha
Pilčíkův pád začal, když vyšetřovatelé vyslýchali Renatinu tetu, která nevědomky prozradila převaděčovu adresu. Dne 6. září 1951 policie obklíčila jeho dům a pod záminkou výměny elektroměru ho zatkla. Prohlídka odhalila děsivou pravdu: kufry, šperky, doklady a spálené osobní věci naznačovaly, že obětí mohlo být mnohem více, než se podařilo prokázat. V domě se našla ještě další příbuzná rodiny Balleyových, Renatina dvanáctiletá neteř Daniela. Našli ji ve zbědovaném stavu, ale živou. Pilčík ji mučil a znásilňoval, aby nebylo slyšet její křik zhotovil speciální bednu, do které jí zavíral hlavu. Balleyovi nebyli jediné oběti. Dalšími zavražděnými byli Lubomír Krauz a jeho manželka Eva. Tělo Evy bylo objeveno ve vyhořelé hájence Stoh nedaleko Mariánských lázní. Kufry s jejich věcmi se našly při prohlídce Pilčíkova domu. Poslední známou obětí byl plzeňský obchodník Jan Hůrka, kterého u sebe Pilčík na několik týdnů ubytoval. Jeho osobní průkaz a umělý chrup byly také nalezeny mezi věcmi v domě. Pilčík se k některým vraždám přiznal, jiné popíral nebo se snažil zmást vyšetřovatele historkami o obětech žijících v zahraničí. K soudu však nikdy nedošlo.
Sebevražda, nebo vražda?
Tři dny po zatčení, v noci z 8. na 9. září 1951, byl Pilčík nalezen mrtvý ve své cele v plzeňské věznici Bory. Oficiální zpráva jako důvod uvádí sebevraždu. Měl se oběsit na oprátce vyrobené ze dvou svázaných kapesníků. Tato verze je však obestřena pochybnostmi. Podle vyšetřovacích dokumentů byl Pilčík při příchodu do věznice značně ztlučený s modřinami na hlavě, hrudi, zádech a oteklou nohou. Velitel věznice potvrdil, že na těle byly stopy po hrubém zacházení během výslechů na kriminálním oddělení, někteří dozorci přiznali, že se k němu chovali neurvale a vyhrožovali mu.
Stíny minulosti
Skutečný rozsah Pilčíkových zločinů nikdy nebyl plně odhalen. Hledání pohřešovaných osob v zahraničí bylo v tehdejším politickém klimatu obtížné, a mnoho příbuzných emigrantů se bálo s policií spolupracovat. Hromady věcí v jeho domě naznačují, že obětí mohlo být až deset, možná více.
Případ Huberta Pilčíka zanechal v české kriminalistice hlubokou stopu. Jeho mučící zařízení je dnes vystaveno v Policejním muzeu v Praze, stejně jako jeho hlava, konzervovaná v lihu, kterou muzeum získalo v roce 2022. Dům v Senci, kde páchal své zločiny, zůstal dlouho opuštěný. Lidé se báli i jen kolem něj projít. Paradoxně se do něj nakonec nastěhoval vyšetřovatel případu Jan Znamenáček.
Pilčíkův příběh inspiroval řadu literárních děl, od epizody seriálu 30 případů majora Zemana po film Kráska a netvor 1950, či knihu Vězněná od Pavla Renčína. Přesto se nepodařilo zjistit, kolik lidí skutečně zabil.
Zdroje:
