Článek
Když Ladislav „Laco“ Déczi mluví o komunismu, nezní jako člověk, který vzpomíná. Zní jako někdo, kdo pořád ještě utíká. V jeho řeči se míchá slovenština, čeština, angličtina i proud vulgarismů, které nelze oddělit od jeho životního příběhu. Stejně jako jazz. Syrový, improvizovaný, hlučný a svobodný.
Trumpetu poprvé vzal do ruky v deseti letech. V poválečné Bratislavě tehdy v parcích hrávaly swingové orchestry a malý kluk fascinovaně sledoval muzikanty, kteří vypadali, jako by žili v jiném světě. Ve světě bez příkazů, front a stranických schůzí. Jazz pro něj nebyla hudba. Jazz byl útěk.
Po večerech ladil na krátkých vlnách americkou stanici Music USA. Poslouchal Clifforda Browna a snažil se jeho sóla přehrát po paměti. Zatímco socialistické Československo budovalo lepší zítřky, Déczi seděl u rádia a snil o Americe, kterou nikdy neviděl.
Nakonec skončil v Praze. Roku 1962 nastoupil do Tanečního orchestru Československého rozhlasu, legendárního TOČRu Karla Krautgartnera. Hrál s nejlepšími muzikanty v zemi, založil vlastní kapelu Celula a pomalu se stával jednou z nejvýraznějších tváří československého jazzu. Jenže sláva v socialismu měla své hranice.
Jazz za ostnatým drátem
Komunistický režim jazz nikdy úplně nepochopil. Rockeři byli nebezpeční, protože měli texty. Folkaři byli podezřelí, protože přemýšleli. Ale jazzmani? Ti jen hráli složitou muziku, které funkcionáři nerozuměli. „Bolševik si vysvětloval, že jazz, to je takový, že americký běloch bije černocha,“ vzpomínal Déczi s ironickým pobavením.
Ani relativní svoboda ale neznamenala normální život. Mladá rodina neměla kde bydlet. Décziovi střídali podnájmy, manželka Milena zůstávala se synem u rodičů v Mělníku a na vlastní byt čekali patnáct let. V zemi, kde stát rozhodoval i o tom, kdo smí mít střechu nad hlavou, byl jazzman vždy trochu podezřelý element.
Přesto měl Laco jednu obrovskou výhodu — mohl cestovat. Díky zahraničním zájezdům se dostal do západní Evropy i Spojených států. Každá cesta ale měla cenu. Hudebníky kontroloval Pragokoncert, výjezdy schvalovala StB a doma zůstávali příbuzní jako rukojmí proti emigraci. Pak přišel srpen 1968.
Tanky na Národní třídě
V noci z 20. na 21. srpna seděli muzikanti po koncertě v Redutě. Najednou dovnitř vběhl herec Pavel Landovský a křičel: „Rusáci jsou tady!“ Nejdřív si mysleli, že si dělá legraci. Pak vyšli ven. Prahou už rachotily tanky. Déczi dodnes vzpomínal na improvizované sabotáže. Skupina mladíků tehdy prorazila nádrž sovětského tanku, strčila do ní hořící noviny a čekala, co se stane. Tank začal hořet, vojáci vyskákali ven a munice uvnitř postupně explodovala. „To všude bylo jako pihy na tom baráku,“ popisoval později omlácené fasády domů od střepin a kulek.
Po okupaci skončily sny o socialismu s lidskou tváří. Mnoho umělců emigrovalo, jiní dostali zákaz činnosti. Déczi zůstal. Hrál dál. Jenže režim si ho už zařadil.
Státní bezpečnost klepe na dveře
Na začátku sedmdesátých let se začal stýkat s lidmi z americké ambasády. Kvůli muzice, deskám a jazzu. StB to ale stačilo. Založila na něj signální svazek a několik let sledovala, zda náhodou není agentem CIA. Nakonec soudruzi dospěli k závěru, že je pro špionáž „naprosto nezajímavý a nepoužitelný“. Jenže v roce 1983 přišel průšvih.
Na jazzovém festivalu v Havaně si Déczi při večírku postěžoval americké novinářce Lucy Komisar na poměry v Československu. „Byli jsme tam vyslaní přes Pragokoncert a jedna Američanka tam se mnou udělala interview. Věděl jsem kulový a strašně jsem bolševika umyl, že tady žijeme jak v koncentráku a Pragokoncert je gestapo. A ona to otiskla. Komunistům se to dostalo do ruky a za tři dny si pro mě došli,“ popisuje Laco Déczi. Po návratu domů si ho předvolala StB. Dvouapůlhodinový výslech připomínal špatný film. Vyhrožovali mu zákazem hraní, synovi vyhazovem ze školy a sebrali mu pas. Estébáci chtěli informace o hudebnících, filmařích i Věře Chytilové. Déczi pochopil jediné: jestli zůstane, skončí špatně. „Utéct, utéct za každou cenu,“ opakoval si tehdy. Na začátku roku 1985 mu vrátili pas. „Podívej, když tady podepíšeš ten papír, tak ti vrátí pas a budeš moct jezdit na Západ,“ sdělil mu „jeho“ estébák. Laco mohl znovu cestovat. Ve svazcích StB je vedený pod jménem Kuba. On sám ale říká, že žádný papír nepodepsal. „Myslím, že jsem jim to jen slíbil. Měli mě na háku a jeden fízl, co měl rád jazz, na mě šel jako s kamarádstvím: „Hele, pomůžu ti, ale něco za něco.“ Ale já už měl plán, že vezmeme roha, a tak jsem řekl oukej.“
Falešná doložka a cesta do neznáma
Plán útěku připomínal scénář špionážního thrilleru. Manželčina sestra žila v západním Německu. Kamarád malíř Bedřich Budil vyrobil falešné výjezdní doložky. Úřednice Pragokoncertu propašovala mezi papíry podpisy potřebné pro cestu syna. V dubnu 1985 vyrazil Laco se synem přes Rozvadov do Německa. Manželka jela zvlášť přes Rakousko.
Na hranicích měl pocit, že každou chvíli všechno praskne. „Jak jsme projeli závoru v Rozvadově, vypil jsem asi litr vody na ex,“ vzpomínal. Pak už nebylo cesty zpět.
V Německu požádali o americký azyl a po několika měsících odletěli do New Yorku. Města, které znal jen z jazzových desek. Jenže Amerika nebyla hollywoodský sen. Muzikant, který doma patřil mezi hvězdy, začínal znovu od nuly. Hrál po klubech, založil kapelu Celula New York a snažil se přežít. Manželka Milena uklízela domácnosti a budovala vlastní firmu. O tři roky později zemřela na těžkou nemoc. Déczi mezitím dál hrál. Tvrdohlavě, hlučně a po svém.
Smrt má jednu výhodu
Po roce 1989 se mohl vrátit. Pravidelně koncertoval v Česku, ale domov už měl jinde. V Americe. Když v roce 2019 mluvil o životě, působil jako člověk, který přežil několik různých epoch a žádné úplně nevěřil. Komunismus podle něj mladí lidé nikdy nemohou pochopit. Ne proto, že by byli hloupí. Ale protože nezažili svět ostnatých drátů, zákazů a strachu. Na trumpetu tehdy pořád cvičil každý den. „Trubka je taková svině, že když dva tři dny nehraješ, už je to poznat,“ říkal. A pak dodal jednu z vět, které ho vystihují možná nejlépe: „Smrt má jednu strašnou výhodu. Když umřeš, tak o tom nevíš.“
