Článek
Julie Klačková se narodila 28. února 1941 v německém Delmenhorstu, kde její matka Sylvie Pospíšilová, totálně nasazená Češka, pracovala v továrně na jutu. Krátce po porodu se Sylvie rozhodla, že dítě nezvládne vychovávat. Svázala malou Julii do uzlíku a zanesla ji bezdětným manželům Gertrudě a Theodorovi Kutzovým s prostou otázkou: „Chcete dítě?“ Manželé, oba kolem čtyřiceti, neváhali a přijali zanedbanou dívenku s červenými opruzeninami do svého skromného bytu na okraji města. Pojmenovali ji Lia a vychovávali ji jako vlastní dceru.
Dětství plné lásky uprostřed války
V domě na Wendestrasse, obklopeném zahrádkou, prožila Lia šťastné rané dětství. Gertruda, která se starala o domácnost, a Theodor, strážný v továrně, jí věnovali veškerou lásku, kterou bezdětný pár mohl nabídnout. Lia zapadla mezi místní děti, navštěvovala babičku, zpívala na narozeninách a jezdila s matkou na kole. Ani dramatické události závěru druhé světové války, kdy byl jejich dům obsazen americkými vojáky, nenarušily její pocit bezpečí u adoptivních rodičů. V roce 1947 nastoupila do školy, mluvila plynně německy a Německo považovala za svůj domov.
Boj o Liu
Už v roce 1942, kdy byla Julii pouhý rok, rozhodly nacistické úřady o vyhoštění Sylvie Pospíšilové zpět do protektorátu Čechy a Morava. Tento příkaz se vztahoval i na její dceru, ačkoli adopce Kutzovými ještě nebyla právně dokončena. Gertruda musela Liu předat Sylvii na vlakovém nádraží v Delmenhorstu, ale zoufale prosila, aby mohla dítě později získat zpět, pokud úřady přesvědčí. Sylvie souhlasila a v roce 1943 se Gertrudě podařilo vyjednat povolení a odcestovat do okupovaného Československa, aby si Liu přivezla zpět. O rok později, v roce 1944, Sylvie údajně poslala dopis, v němž se Julie zcela vzdala a přenechala ji Kutzovým bez dalších nároků. Tento dokument však shořel při bombardování Delmenhorstu v únoru 1945. Po válce, s porážkou nacistického Německa, se rozběhly repatriační procesy pod záštitou Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Tyto úřady měly za úkol vracet odvlečené osoby, včetně dětí, do jejich domovin. Mezi dopisy od českých matek, které hledaly své děti, se objevil i jeden od Sylvie Pospíšilové, obsahující adresu Kutzových jako poslední známé místo pobytu Julie. Není zcela jasné, zda dopis skutečně psala Sylvie, ani jaké byly její motivace, ale úřady postupovaly podle směrnic. Kutzovi začali od roku 1948 dostávat dopisy s výzvami, že Julie bude odebrána a poslána do Československa. Gertruda a Theodor byli zoufalí. Liu považovali za svou dceru a odmítali připustit, že by o ni měli přijít. Na úřední dopisy nereagovali, Gertruda zoufale psala Sylvii, aby zjistila, zda skutečně chce dítě zpět. Odpověď od Sylvie nepřišla, pravděpodobně kvůli politickým změnám v Československu po komunistickém převratu v roce 1948. Kutzovi se snažili Liu za každou cenu chránit. Půl roku ji nepouštěli do školy, aby ji úřady nenašly, a když se u domu objevilo neznámé auto, Gertruda ji ukrývala ve sklepě. „Jednoho večera mi maminka česala vlasy a s pláčem mi řekla, že mám v Československu pravou mámu, ke které budu muset jet. Obě jsme strašně plakaly,“ vzpomínala Julie. Gertruda několikrát úspěšně odvedla pozornost úředníků, ale její úsilí nakonec nestačilo.
Únos repatriačními úřady
Osudný okamžik nastal 8. května 1950. Devítiletá Lia si hrála před domem na Wendestrasse, když k ní přijel vůz se dvěma muži. Bez vysvětlení ji naložili do auta a odvezli. „Šoupli mě dovnitř a jeli. Neměla jsem věci, nerozloučila jsem se,“ popsala Julie ten traumatický zážitek. Cesta do sběrného tábora v Heidelbergu, vzdáleného přes 500 kilometrů, trvala půl dne. Lia, která nebyla zvyklá na jízdu autem, trpěla nevolností a muži museli často zastavovat. V Heidelbergu strávila několik dní, izolovaná a vyděšená. Theodor Kutz ji ještě navštívil, aby jí předal dřevěný vojenský kufr s oblečením a adresou Kutzových na víku. „Věřila jsem, že si pro mě přijel,“ vzpomínala Julie. Místo toho ji Theodor pouze objal a rozloučil se, protože úřady mu nedovolily ji vzít zpět. „Viděla jsem, jak odchází, a byla jsem vynervovaná,“ říkala. Brzy poté ji pracovníci Červeného kříže převezli do Stuttgartu a o svatodušní neděli 1950 ji poslali vlakem do Československa. Nikdo se neptal na její pocity ani na podmínky, do kterých míří. Československé úřady, ovlivněné komunistickou ideologií, trvaly na tom, že dítě české matky má být vychováváno v českém státě, nikoli v „kapitalistickém“ Německu.
Krutý návrat do Československa
V Bohumíně, kam Julie dorazila, ji čekala biologická matka Sylvie. Život v zanedbaném bytě s nevlastním otcem a dvěma sourozenci, Libuší a Františkem, byl pro Julii noční můrou. Sylvie se k ní chovala chladně, někdy až krutě. Jedna z otřesných vzpomínek pochází z Dušiček 1950, kdy Sylvie Julii vyhodila v mrazu ven pro ztracené rukavice její sestry. „Schovala jsem se za dřevník a plakala. Bála jsem se světýlek z hřbitova,“ vyprávěla Julie. Naštěstí ji zachránila sousedka, která ji vzala k sobě. Sylvie se nakonec rozhodla obou dcer zbavit. V únoru 1951 je odvezla k jejich biologickému otci Adolfu Dvořákovi do Frýdku. „Tady je máš!“ prohlásila a odešla. Libuši si adoptovala sousední rodina, ale Julii zakázali, aby se k sestře přibližovala. Adolf, vysloužilý cirkusák a alkoholik, žil s družkou Marií v malém bytě nad hospodou. Julie jim byla přítěží, a tak se jí ujala Mariina sestra Pavlína Pánková. Tato postarší žena dala Julii lásku připomínající Gertrudu, ale brzy zemřela na vážnou nemoc. Julie, tehdy desetiletá, skončila v dětském domově ve Frýdku.
Život v dětském domově a hledání domova
V dětském domově strávila Julie čtyři roky. Naučila se česky, hrála na klavír, zpívala a tančila, ale stesk po Gertrudě ji neopouštěl. Po nocích plakala u okna, zvlášť když ostatní děti navštěvovali rodiče. Pokusila se o útěk a psala Gertrudě, ale k té se dopisy nikdy nedostaly. Přesto toto období patřilo k těm klidnějším v jejím životě. Po odchodu z domova se ve čtrnácti letech vyučila zahradnicí, inspirovaná vzpomínkami na kvetoucí zahrady v Delmenhorstu. V sedmnácti se provdala, ale manželství skončilo rozvodem.
Shledání po letech
V roce 1961 Julie znovu kontaktovala Gertrudu. Po deseti letech odloučení si začaly dopisovat a po čtrnácti letech se setkaly v Norimberku. „Když jsem maminku uviděla, pevně jsem ji objala. Nemohla jsem mluvit,“ vzpomínala Julie. Shledání bylo plné slz a emocí, ale radost kalila zpráva o Theodorově smrti o pár měsíců dříve. Gertruda Julii prosila, aby zůstala v Německu, ale Julie se musela vrátit kvůli svým dcerám. Zpět ji pustili až na konci 70. let, kdy Gertrudě bylo osmdesát. Žila v domově důchodců v Brémách. Jejich kontakt postupně utichl a Julie se nikdy nedozvěděla, kdy ani jak Gertruda zemřela. „Když se dívám na její fotku, nevím, kdy zemřela, abych jí zapálila svíčku,“ řekla s lítostí. Julie Klačková zemřela 12. září 2021 v Herolticích u Jihlavy.
