Článek
Manďákovi z Kroměříže odletěli do Thajska krátce před Vánoci. Otec Vladimír byl úspěšný podnikatel, vybudoval stavební firmu se stovkami zaměstnanců a rodině patřil také Ranč Kostelany nedaleko Kroměříže. Vánoce roku 2004 se rozhodli strávit společně v Khao Laku, oblíbeném letovisku na pobřeží Andamanského moře.
Ráno 26. prosince se šestnáctiletý Pavel rozhodl vyměnit program s rodiči a sedmnáctiletým bratrem za rybaření a vyrazil na moře.
Nasedl do malé dřevěné loďky k místnímu rybáři. Jeden neuměl thajsky, druhý anglicky, takže si toho mnoho neřekli. Zpočátku to ani nebylo potřeba. Pak se moře začalo chovat podivně.
Rybář bojoval, aby loď nepřevrátily vlny
Kolem půl deváté si všimli zvířeného dna. Krátce nato se proti nim začala valit voda. Podle Pavlových pozdějších vzpomínek přicházely několikametrové vlny a rybář se zhruba půl hodiny snažil udržet malou loď na hladině.
Pavel v té chvíli netušil, že pod Indickým oceánem došlo k jednomu z nejsilnějších zaznamenaných zemětřesení a že tsunami už ničí pobřeží několika zemí. Netušil ani to, že právě vzdálenost od břehu mu pravděpodobně zachránila život.
Loď nakonec nápor vydržela. Když se moře uklidnilo, zamířili zpátky.
Teprve při návratu Pavel začal chápat, co se stalo. Pobřeží, které před několika hodinami opouštěl, téměř nepoznával. Voda odnášela auta, části budov i všechno, co jí stálo v cestě. Lidé pobíhali mezi troskami a hledali své blízké. Někde mezi nimi měli být jeho rodiče a bratr.
Z hotelu zůstaly trosky
Khao Lak patřil k místům, která tsunami v Thajsku zasáhla nejhůř. V oblasti zemřely tisíce lidí, mezi nimi mnoho zahraničních turistů.
Resort Wanaburí, kde byli ubytovaní Manďákovi, voda zdevastovala. Novinář Viliam Buchert, který se na místo dostal necelé tři týdny po katastrofě, později vzpomínal na obraz připomínající válečnou spoušť. Mezi zničenými bungalovy stále ležely kufry, oblečení, knihy, léky a další věci lidí, kteří tam ještě ráno trávili dovolenou.
Pavel se v troskách snažil zjistit, co se stalo s jeho rodinou. Po rodičích ani bratrovi však nenašel žádnou stopu.
V chaosu po katastrofě se ho nakonec ujali dva úplně cizí lidé – Švéd a místní Thajka. Posadili šestnáctiletého Čecha do auta, postarali se o něj a pomáhali mu s pátráním.
Následující dny objížděl nemocnice a místa, kam odváželi přeživší. Hledal mezi seznamy, fotografiemi i informacemi o mrtvých. Později vzpomínal, že okolní svět téměř přestal vnímat. Chtěl jediné: najít rodiče a bratra.
Každý další den mu ale ubíral naději.
Z Thajska odjel bez nich
Po téměř dvou týdnech Pavel pátrání ukončil a vrátil se do České republiky. Ani tehdy ještě neměl definitivní potvrzení, že rodiče a bratr zahynuli.
Identifikace obětí byla mimořádně složitá. Tsunami zabila v oblasti Indického oceánu více než 230 tisíc lidí a tisíce těl čekaly na určení totožnosti.
Pavlovy rodiče Marii a Vladimíra se podařilo identifikovat až v březnu 2005. Začátkem dubna se s nimi v Kroměříži rozloučily stovky lidí.
Osud jejich staršího syna zůstával ještě několik měsíců nejasný. Jeho ostatky se podařilo identifikovat až na podzim. Stal se poslední identifikovanou českou obětí tsunami.
Celkem katastrofa připravila o život osm Čechů. Z Manďákových se domů vrátil jediný – šestnáctiletý Pavel.
Doma musel řešit i to, co po rodičích zůstalo
Návratem z Thajska pro něj problémy neskončily. Otec Vladimír vybudoval stavební společnost, která zaměstnávala několik stovek lidí. Rodina provozovala také Ranč Kostelany, který vznikl především díky zálibě rodičů v koních a westernovém stylu života.
Pavel se po tragédii nastěhoval k babičce. Bylo mu šestnáct, chodil do školy a současně se kolem něj řešila budoucnost majetku a firmy, kterou celý život budoval jeho otec.
Stavební společnost se nakonec rozhodl prodat. Později vysvětloval, že firma stála do značné míry na otcových osobních kontaktech a že jako dospívající student nemohl jednoduše převzít podnik se stovkami zaměstnanců.
Ranče v Kostelanech se ale nevzdal.
Postupně začal podnikat i sám. Několik let po katastrofě založil s přáteli firmu obchodující se stavebním materiálem a dál se podílel na fungování místa, které vytvořili jeho rodiče.
Některé věci čas nespraví
Po více než dvaceti letech Pavel Manďák už o tom, co se tehdy v Thajsku odehrálo, příliš mluvit nechce.
Na rodiče a bratra ale vzpomíná stále. Když se ho novináři zeptali, zda tak hlubokou ztrátu dokáže zahojit čas, jeho odpověď byla střízlivá: některé rány podle něj čas nezahojí.
Jeho život přitom změnilo rozhodnutí, které onoho prosincového rána nemohlo působit obyčejněji. Zatímco rodiče a bratr zůstali na pobřeží, šestnáctiletý kluk si chtěl prostě jen zarybařit.
Malá dřevěná loď ho odvezla na moře právě ve chvíli, kdy se k thajskému pobřeží blížila katastrofa.
Zdroje:
