Článek
„Vypadala nezkrotně, trochu divoce, jako dívka překypující životem.“ Tak na Tosiu Altmanovou vzpomínali lidé, kteří ji znali před válkou. Energická blondýnka z dobře situované židovské rodiny tehdy snila o Palestině a pracovala s mládeží. O několik let později se s falešnými doklady pohybovala nacisty okupovaným Polskem, převážela tajné zprávy a do varšavského ghetta pašovala granáty.
Tosia, vlastním jménem Tova či Taube Altmanová, se narodila 24. srpna 1919 – některé prameny uvádějí rok 1918 – v Lipně nedaleko Włocławku. Její otec Gustaw byl hodinář a vlastnil klenotnictví. Dceři zajistil dobré vzdělání a Tosia dokonale ovládala polštinu i hebrejštinu.
Už v jedenácti letech vstoupila do sionisticko-socialistického hnutí Hašomer Hacair. Rychle se vypracovala mezi jeho vedoucí osobnosti, organizovala tábory, pracovala s mládeží a v sedmnácti letech vedla místní skupinu se zhruba čtyřmi stovkami členů. Chtěla odejít do Palestiny, dokonce absolvovala přípravu v kibucu. Nakonec ji však vedení hnutí povolalo do Varšavy. Pak přišla válka.
Blond vlasy a falešné doklady
Po německém napadení Polska v září 1939 Altmanová nejprve uprchla na východ a dostala se do Vilniusu. Mohla se pokusit pokračovat dál do bezpečí. Místo toho se ještě na konci roku vrátila do země okupované Němci, aby obnovila spojení s židovskými organizacemi.
Pro kurýrní práci měla velkou výhodu. Mluvila polsky bez přízvuku, měla blond vlasy a vzhled, díky němuž mohla vystupovat jako Polka nežidovského původu. S falešnými doklady cestovala vlakem mezi městy, přestože jediná důkladnější kontrola mohla skončit rozsudkem smrti. Postupně se dostala do ghett ve Vilniusu, Grodně, Białystoku, Čenstochové, Tarnówě, Radomi či Krakově. Vozila peníze, dokumenty a zprávy, pomáhala organizovat ilegální činnost a přivážela svědectví o tom, co se za zdmi uzavřených židovských čtvrtí skutečně děje. A zprávy byly stále horší.
Na konci roku 1941 se ve vilniuském ghettu setkala s odbojářem Abbou Kovnerem. Ten už tehdy varoval, že masové popravy nejsou pouze místními zločiny, ale součástí systematického vyhlazování Židů. Altmanová začala toto varování vozit dál. Jenže mnozí lidé stále nedokázali uvěřit, že deportace neznamenají přesídlení či pracovní tábor, ale smrt.
„Zkoušel jsi někdy prorazit zeď hlavou?“
Bezmoc zachytila v roce 1942 v dopise svému příteli a mentorovi Adamu Randovi. Kvůli cenzuře označila židovský národ jako nemocného člověka jménem Izrael. „Izrael umírá před mýma očima a já lomím rukama, protože mu nedokážu pomoci. Zkoušel jsi někdy prorazit zeď vlastní hlavou?“ Brzy se sama pokusila proti této pomyslné zdi bojovat.
Dne 22. července 1942 zahájili Němci masovou likvidaci varšavského ghetta. Statisíce lidí skončily v transportech, především do vyhlazovacího tábora Treblinka. Mezi zavražděnými byli s největší pravděpodobností také Tosiini rodiče.
Několik dní po zahájení deportací vznikla Židovská bojová organizace. Altmanová se k ní okamžitě připojila. Spolu s Ariem „Jurkem“ Wilnerem odešla na takzvanou árijskou stranu Varšavy, kde měla navázat spojení s polským odbojem a především sehnat zbraně.
Výzbroje byl zoufalý nedostatek. Přesto se jí podařilo do ghetta dostávat granáty a výbušniny a podílela se na nákupech zbraní na černém trhu. Současně pokračovala v cestách po Polsku a pomáhala organizovat odpor i v dalších ghettech.
Zpátky do boje
V lednu 1943 zahájili Němci ve Varšavě další deportace. Tentokrát se však mezi odváděnými Židy objevili ozbrojení členové odbojové organizace a na Němce zaútočili.
Altmanová se do ghetta vrátila spolu s kurýrkou Temou Schneidermanovou. Obě byly dopadeny a odvedeny na Umschlagplatz, odkud odjížděly transporty do Treblinky. Tosii zachránil člen židovské ghettové policie napojený na odboj a umožnil jí uniknout.
Na jaře se vrátila do ghetta znovu. Když 19. dubna 1943 přišli Němci dokončit jeho likvidaci, byla uvnitř.
Místo lidí poslušně nastupujících do transportů je tentokrát čekaly výstřely, granáty a zápalné lahve. Začalo povstání ve varšavském ghettu.
Miła 18
Altmanová bojovala v centrální části ghetta a zároveň udržovala spojení mezi vedením odbojové organizace a okolním světem. Právě ona první den povstání telefonovala Jicchaku Zuckermanovi na druhou stranu zdi a informovala ho o bojích.
Němci brzy začali ghetto systematicky vypalovat. Povstalci ustupovali do sklepů a podzemních bunkrů, zatímco nad nimi mizely celé ulice v plamenech.
Velitelství Židovské odbojové organizacese nakonec soustředilo v bunkru pod domem na adrese Miła 18. Altmanová přenášela zprávy mezi úkryty a pomáhala raněným.
Dne 8. května Němci bunkr objevili. Obklíčili východy a začali dovnitř vhánět plyn. Velitel povstání Mordechaj Anielewicz a desítky dalších lidí zemřeli, někteří podle svědectví vlastní rukou, aby nepadli živí do německého zajetí. Tosia patřila k několika málo lidem, kteří objevili nehlídaný východ.
Přestože byla zraněná na hlavě a noze, dostala se do dalšího úkrytu a ještě téže noci vyrazila s dalšími povstalci kanalizací ven z ghetta. Z bunkru se nakonec dostalo jen šest lidí, Tosia byla mezi nimi.
Když už se zdálo, že přežila…
Povstalci byli převezeni do okolí Łomianek, kde se několik dní ukrývali v lese a plánovali připojení k partyzánům. Zraněná Tosia však nebyla schopná dalšího boje a vrátila se do Varšavy.
Spolu s dalšími členy Hašomer Hacair našla úkryt v podkroví továrny v ulici 11 Listopada.
Přežila nacistické kontroly, cestu na Umschlagplatz, povstání, vypálení ghetta, plyn v Miłe 18 i útěk kanalizací. Dne 24. května 1943 ale v továrně vypukl požár.
Těžce popálená Altmanová se dostala z hořící budovy – podle některých svědectví z ní vyskočila. Na ulici ji však našli polští policisté a předali Němcům. Ti ji odvezli do nemocnice, kde podle svědectví zakázali zdravotníkům poskytnout jí potřebnou pomoc.
Tosia Altmanová zemřela 26. května 1943. Bylo jí pouhých 23 let.
Přežila chvíle, v nichž téměř nebylo možné přežít, a znovu a znovu se vracela tam, odkud ostatní zoufale hledali cestu ven. Ne proto, že by nevěděla, co jí hrozí. Právě naopak. Patřila k těm, kteří pochopili přicházející katastrofu velmi brzy – a rozhodli se, že na ni nebudou čekat se založenýma rukama. V roce 1948 jí byl posmrtně udělen Stříbrný kříž polského řádu Virtuti Militari.
Zdroje:
