Článek
Byl pátek 13. března 1998 a osmnáctiletá Klára Janečková měla krátce před maturitou. V hlavě nosila školu, víkendové plány i obyčejné starosti dospívající dívky. Netušila, že během několika minut začne bojovat o holý život.
Po vyučování odcházela ze školy v Kroměříži a mířila na vlak. Nastoupila do auta ke známému, který jí dlužil peníze. Slíbil, že zajedou k bankomatu a potom ji odveze na nádraží. Jenže místo toho ji odvezl jinam.
V únosu figurovali dva Češi a jeden Ukrajinec. Muži věděli, že Klářini rodiče úspěšně podnikají, a předpokládali, že za svou jedinou dceru bez váhání zaplatí. Skončila na ubytovně v Holešově, kde ji omámili látkou přimíchanou do pití a připravili o většinu oblečení i osobní věci. Teprve tam pochopila, že nejde o hloupý žert ani zastrašování.
„Máme vaši Kláru“
Únosci zavolali jejímu otci a požadovali milion korun. Peníze měl ve stanovenou hodinu a minutu vyhodit z jedoucího vlaku na přesně určeném místě.
„Máme vaši Kláru! Chceme milion výkupného. Opovažte se zavolat policii a vaše dcera nepřežije,“ vyhrožoval neznámý hlas.
Když otec dceru nenašel ve škole ani u kamarádek a únosci zavolali znovu, rodina pochopila, že výhrůžka je skutečná. Klářina matka se navzdory varování obrátila na policii.
Jeden z pachatelů mezitím předvedl neuvěřitelnou drzost. Přišel za Klářiným otcem, vydával se za jejího starostlivého kamaráda a nabídl se, že ji pomůže hledat. Dokonce si od něj půjčil auto, kterým pak únosci jezdili po kraji. Klára zatím zůstala na ubytovně s Ukrajincem, který ji měl hlídat.
„Domů už nikdy nepůjdeš“
Když se začala probírat z omámení, dožadovala se návratu domů. Strážce ji však udeřil a lámavou češtinou jí sdělil, co s ní únosci zamýšlejí. „Domů už nikdy nepůjdeš. Odvezeme tě do lesa a tam tě odděláme.“
V tu chvíli Klára pochopila, že zaplacení výkupného jí svobodu nezaručí. Viděla tváře všech pachatelů a jednoho z nich dokonce znala. Dokázala by je identifikovat, a proto se jí potřebovali zbavit.
„Pořád jsem přemýšlela, jak to udělají a jak strašné to bude. Bylo jasné, že by mě zabili, protože jsem je znala,“ vzpomínala po letech.
První hodiny jen plakala. Myslela na rodiče, babičku, kamarády i přítele. Pak ale změnila taktiku. Přestala prosit a začala se strážcem mluvit. Ptala se na jeho rodinu, život na Ukrajině i vojenskou službu. Snažila se v něm vzbudit soucit a přesvědčit ho, že pro něj nepředstavuje hrozbu.
Muž jí nakonec tvrdil, že je příliš mladá a křehká a že on sám ji nezabije. Zároveň ji ale varoval, že smrt pro ni plánují zbývající dva únosci.
Zachránila ji lest
Druhý den už Klára myslela jen na útěk. Věděla, že může dostat jedinou příležitost. Začala předstírat silné bolesti břicha a hlídači řekla, že dostala menstruaci a nutně potřebuje hygienické potřeby a léky. Nebyla si jistá, zda jí uvěří. Muž se však skutečně rozhodl odejít do města.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vrhla se Klára ke vchodu. Místnost byla zamčená. Kopala do dveří, narážela do nich celým tělem a znovu se pokoušela dostat ven. „Dodnes nechápu, kde se ve mně vzala ta síla a odvaha,“ říkala později.
Dveře nakonec povolily. Polonahá a vyděšená vyběhla z ubytovny a rozběhla se mezi zahradami. Netušila, kde přesně se nachází. Věděla jen, že se její strážce může každou chvíli vrátit. Doběhla k rodinnému domu a požádala cizí ženu o pomoc. Ta jí uvěřila, schovala ji a dovolila zavolat rodičům. Krátce nato dorazila policie.
V lese už čekala jáma
Ukrajinského hlídače policisté dopadli přímo na ubytovně. Zbývající dva únosci zatím nic netušili a dál jezdili automobilem, který si jeden z nich vypůjčil od Klářina otce. Na místo předání výkupného však místo vyděšeného rodiče dorazili kriminalisté. Všichni tři pachatelé skončili za mřížemi a soud jim uložil šestileté tresty.
Teprve během vyšetřování vyšlo najevo, jak blízko smrti Klára skutečně byla. Policisté v Přílepech našli dvě vykopané jámy. V jedné ležel její školní batoh, oblečení a další věci. Druhá byla prázdná. Byla určena pro ni.
„Policie mě informovala, že v lese našli dvě jámy. V jedné už byly moje věci a v té druhé jsem měla ležet já,“ popsala později.
Útěkem však její noční můra neskončila. Krátce před maturitou se musela vrátit do běžného života, znovu chodit mezi lidi a pokusit se věřit, že svět je bezpečné místo. Lekala se, trpěla nočními můrami a špatně spala.
Vyhledala proto psychologickou pomoc. Postupně pochopila, že její reakce nejsou známkou slabosti, ale přirozeným důsledkem prožitého traumatu. Zkušenost ovlivnila i její budoucí povolání. Vystudovala psychologii a později začala pomáhat lidem, kteří sami prožili těžké životní situace.
Do vlastního příběhu se pustila až po letech
Únik před vzpomínkami našla také v psaní. V roce 2000 si koupila starý notebook a po večerech začala tvořit svůj první historický román. Přes den pracovala ve zlatnictví, v noci psala.
Když se notebook porouchal a téměř celý rukopis zmizel, začala znovu. Její první kniha nazvaná Ďábelská tvář nakonec vyšla v roce 2002 a získala ocenění Prvotina roku.
O samotném únosu však dlouho psát nedokázala. Potřebovala téměř deset let, než se k němu vrátila v románu Unesená. Ani tehdy nezvolila přímou zpověď, ale vytvořila postavu Karly, do níž vložila vlastní strach, bezmoc i boj o přežití.
„Z traumatu jsem se nevypsala, ale naučila jsem se s ním žít,“ přiznala.
Únosce se po devatenácti letech vrátil
Hrůzná minulost se jí ještě jednou připomněla. Po devatenácti letech se ukrajinský únosce objevil před jejím domem. Tvrdil, že s ní přijel oslavit výročí únosu. Poté jí začal posílat děsivé zprávy, v nichž psal, že ji měl tehdy zabít a znásilnit a že nyní přijel svůj čin dokončit.
Klára se tentokrát nebála jen o sebe, ale také o svou dceru. Případ znovu oznámila policii a během výročí únosu měla ochranu. Muž nakonec odjel zpět na Ukrajinu a další kontakt už podle jejích slov nenavázal.
Dnes je Klára Janečková úspěšnou spisovatelkou, psycholožkou a matkou. Ve svých knihách se věnuje vztahům, násilí, zradě i lidem uvězněným v mezních situacích. Jako školní psycholožka pomáhá dětem, které čelí šikaně, úzkostem nebo sebepoškozování.
Den svého útěku, 14. březen bere jako své druhé narozeniny. Šanci na další život jí totiž únosci dát nechtěli. Musela si ji vybojovat sama.
Zdroje:
