Článek
Bylo úterý 15. dubna 1986. Vlastimil Moravec se spolu s bývalým reprezentačním kolegou Františkem Vankem vracel na kole z tréninku brněnské Dukly. Při sjezdu z kohoutovického kopce se před nimi objevil nákladní automobil s přívěsem, naložený pískem.
Podle Vankovy pozdější vzpomínky jeli rychlostí kolem osmdesáti kilometrů v hodině. Řidič nákladního vozu se chystal odbočit vlevo. Vanko se rozhodl projet kolem něj zprava, Moravec zleva. V okamžiku, kdy se nákladní automobil dal do pohybu, už Moravec nedokázal střetu zabránit.
Narazil do kabiny a na místě zemřel. Bylo mu šestatřicet let.
Pro československou cyklistiku to byla zdrcující zpráva. Moravec patřil k nejvýraznějším závodníkům své generace. Ještě krutější však byla tragédie pro jeho nejbližší. Pouhých jedenáct dní před nehodou se oženil se svou druhou manželkou Evou. Čekali spolu dítě, které už nikdy neměl spatřit.
Chlapec, který se nebál rychlosti
Vlastimil Moravec se narodil 7. května 1949 v Novém Městě nad Metují. Vyrůstal v nedaleké obci Spy, kde od dětství propadl jízdě na kole. Zvlášť ho přitahovaly prudké sjezdy. Zatímco jiní před zatáčkami brzdili, on dokázal projíždět nebezpečné úseky s mimořádnou jistotou.
Jeho odvaha se projevovala už v chlapeckých letech. Podle vzpomínek pamětníků se jednou vsadil, že na kole sjede po prodloužené střeše místní hasičské zbrojnice. Sázku vyhrál. Otec nakonec usoudil, že bude lepší, když syn začne trénovat pod odborným dohledem, a přivedl ho do cyklistického oddílu v Dobrušce.
Talent mladého závodníka zaujal také Jana Smolíka, vítěze Závodu míru z roku 1964. Moravec postupně pronikl mezi nejlepší domácí jezdce a po nástupu na vojnu se stal členem Dukly Brno.
Mezi kolegy získal přezdívku Mrkva. Byl společenský, rád žertoval a neodmítal nejrůznější sázky. Především však vynikal jako rychlý a technicky výborný cyklista. Co někdy ztrácel v těžkých stoupáních, dokázal získat zpět při sjezdech.
O jeho schopnostech se přesvědčil i reprezentační trenér Kamil Haťapka během závodu Kolem Mexika v roce 1970. Moravec v jedné z etap ve stoupání výrazně ztratil a zdálo se, že už nemá sílu pokračovat. V následném sjezdu však ztrátu nejen smazal, ale dokonce etapu vyhrál.
Podobně odvážný býval i mimo silnici. Při zimním soustředění na Štrbském Plese přišel s nápadem sjet na běžkách velký skokanský můstek. Teprve olympijský vítěz Jiří Raška mu tento riskantní plán rozmluvil.
Dvě sekundy od sportovní nesmrtelnosti
Největší úspěch Moravcovy kariéry přišel v roce 1972. Tehdy třiadvacetiletý cyklista nastoupil do Závodu míru, který patřil k nejsledovanějším amatérským sportovním podnikům na světě.
V Československu měl závod mimořádné postavení. Jezdci projížděli před desetitisíci diváků a jejich výsledky sledovali lidé v novinách, rozhlase i televizi. Vítězství v celkovém pořadí znamenalo obrovskou prestiž.
Moravec se během závodu dostal do vedení. Jeho největším soupeřem byl sovětský reprezentant Vladislav Něljubin. Před závěrečnou etapou dělilo oba jezdce pouhých pět sekund.
Rozhodnout mohly rychlostní prémie, na nichž závodníci získávali časové bonifikace. Československý tým proto musel Moravcův náskok bránit až do posledních kilometrů.
Významnou roli sehrál jeho kolega Dušan Zeman, který dostal za úkol hlídat Něljubina. Při souboji o jednu z prémií oba závodníci upadli. Zeman si zlomil zápěstní kůstku, ale sovětský soupeř už Moravce nedokázal předstihnout.
Ve varšavském cíli činil rozdíl mezi vítězem a druhým jezdcem pouhé dvě sekundy.
Moravec se stal po Janu Veselém a Janu Smolíkovi třetím československým vítězem Závodu míru. Jeho triumf byl zároveň nejtěsnějším celkovým vítězstvím v historii tohoto podniku.
Z mladého závodníka se stal sportovní hrdina. Proslavil nejen sebe, ale také rodnou obec a brněnskou Duklu, kde strávil podstatnou část své kariéry.
Závodník, který měl stále co nabídnout
Moravec nezůstal mužem jediného úspěchu. Reprezentoval Československo na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972 a o čtyři roky později také v Montrealu.
V roce 1975 získal společně s Petrem Matouškem, Petrem Bucháčkem a Vladimírem Vondráčkem bronzovou medaili na mistrovství světa v časovce družstev na sto kilometrů.
V Dukle Brno závodil až do roku 1981. Poté se věnoval jiné práci, ale prostředí vrcholového sportu mu chybělo. Když na začátku roku 1986 dostal možnost vrátit se do Dukly jako trenér juniorského družstva, rád ji přijal.
Měl za sebou bohatou závodní kariéru a mohl své zkušenosti předávat mladým jezdcům. Současně se mu otevírala nová kapitola osobního života.
Dne 4. dubna 1986 se oženil s Evou. Svatba byla skromná, zúčastnilo se jí pouhých deset lidí. Manželé očekávali narození dítěte a měli před sebou společnou budoucnost.
Trvala jen jedenáct dní.
Dcera svého otce nikdy neviděla
Eva Moravcová později v rozhovoru pro deník Aha! popsala, jak se o manželově smrti dozvěděla. Přišli za ní jeho kolegové z cyklistiky. Nejprve si myslela, že se zastavili na návštěvu. Teprve jejich vážné tváře naznačily, že se stalo něco hrozného.
Byla v pátém měsíci těhotenství a kromě vlastního zármutku se obávala také o nenarozené dítě. Dcera Eva se nakonec narodila zdravá. Svého otce však znala jen z fotografií a vyprávění.
Když jí byly přibližně dva nebo tři roky, poprvé se matky zeptala, kde má tatínka. O několik let později se k tématu vrátila. Matce řekla, že ji velmi mrzí, že ho nikdy nemohla vidět.
Vdova v rozhovoru vzpomínala také na řidiče nákladního automobilu. Osobně se s ním nikdy nesetkala a ani o to nestála. Přesto dokázala připustit, že šlo o nešťastnou událost, kterou muž nezpůsobil úmyslně.
Moravcovi přátelé na něj nezapomněli. V Brně se na jeho počest začal pořádat cyklistický memoriál, na místě nehody vznikl pomníček a jeho jméno později převzal také cyklistický oddíl v Benešově u Boskovic.
Zdroje:
