Článek
Robert Ospald vyrůstal v komplikovaných poměrech. Jeho otec, poloviční sudetský Němec, opustil rodinu, a Robert byl ve třech letech svěřen nevlastním rodičům ve Zlatých Horách. Jeho nevlastní otec trpěl psychickými problémy, od výbuchů agrese po scény, kdy si muž rval vlasy z hlavy a křičel, že soudruzi ho zničili. Když se v šesti letech vrátil k matce a začal chodit do školy v Třemešku na Šumpersku, jeho život se nezklidnil. Škola se pro něj stala bojištěm, zejména kvůli učitelce, která podle Roberta ponižovala děti z dětského domova. To ho vedlo k častým útěkům – nejprve ze školy, později i z domova. Toulal se krajem, někdy i dva týdny, a školu téměř přestal navštěvovat. Na konci deváté třídy měl Robert na vysvědčení pět pětek a 365 neomluvených hodin. Přesto se dostal na hornické učiliště v Ostravě. Ani tam však nevydržel. Po dvou letech ukradl kufr knih z internátní knihovny a zmizel.
Za mřížemi a pod dohledem
Robert poprvé skončil ve vězení jako mladistvý, když si „půjčil“ dědečkovy úspory. Devítiměsíční trest v bratislavské věznici pro mladistvé byl jen začátkem. Později si odpykal další dva tresty ve Vinařicích u Kladna za drobné krádeže, které přičítal tvrdým podmínkám komunistického režimu. „Když člověk ztratil práci, došly mu peníze a koukal, kde by něco sehnal,“ vzpomíná na zoufalství, které ho k těmto činům dohnalo. Po propuštění ve čtyřiadvaceti letech byl pod policejním dohledem, což ho ještě více utvrdilo v odporu vůči systému. Odmítal úřadům sdělovat podrobnosti o svém životě, protože věděl, že by to poškodilo jeho přátele. V Litomyšli, kam se přestěhoval, našel nový začátek. Potkal Kristýnu, matku své dcery Veroniky a díky místnímu faráři objevil víru v Boha, která mu dodávala sílu. Na kurzu karate se seznámil se Zdeňkem Pohlem, který sdílel jeho touhu po svobodě. Společně začali plánovat útěk z komunistického Československa.
Plán útěku
V létě 1985 začali Robert se Zdeňkem plánovat svůj útěk. První pokus směřoval přes Maďarsko. Shánění forintů bylo samo o sobě dobrodružstvím – bankovní úředníci si zapisovali jejich údaje a odmítali měnu vydat. Nakonec se jim podařilo sehnat peníze a ukrýt je do volantu Robertovy lady, zatímco tiskoviny polské Solidarity schovali do řadicí páky. Na hranicích je ale čekala téměř 24hodinová prohlídka. Robert musel sám odmontovávat části vozu, a když zvedl kastlík s tiskovinami, málem je prozradil šustěním papírů. Rychlým manévrem je skryl, ale plán ztroskotal – Zdeněk neopatrně prozradil jejich záměr a pohraničníci byli připraveni. Po zabavení pasů museli hledat jinou cestu. Nakonec se jako nejreálnější ukázala možnost překonat hranici po hromosvodných drátech vysokého napětí, které nejsou pod proudem. Ostatní dráty však nesly 380 tisíc voltů, což z plánu činilo smrtelně nebezpečné dobrodružství. Společně se Zdeňkem sestrojili improvizované vozíky, které měly přejet po drátech a otestovali je na stožárech u Litomyšle. Pohl měl z elektřiny strach, ale Robert ho uklidnil vysvětlením, že hromosvodné dráty jsou bezpečné.
Tři pokusy, jeden úspěch
Cesta za svobodou nebyla jednoduchá – vyžádala si tři pokusy, z nichž první dva skončily neúspěchem. V únoru 1986 se vydali k Bratislavě, kde se zdál terén příznivý. S sebou táhli těžké vozíky, k nimž Robert přibalil i česko-anglické slovníky, které považoval za klíč k novému životu. Po namáhavé cestě pěšky, kdy se skrývali v příkopech před projíždějícími auty, dorazili k stožáru. Po setmění vyšplhali nahoru, ale zjistili, že vozíky jsou technicky nevyhovující. Druhý pokus v březnu 1986 byl o něco nadějnější. S vylepšenými, lehčími vozíky se znovu vydali k Bratislavě. Po namáhavém výstupu na stožár a přípravě vozíků ale nad ránem zjistili, že dráty se stáčejí zpět na území Československa. „Mylně jsme se domnívali, že ty dráty vedou ke svobodě,“ říká Robert. Zklamaní se vrátili domů, ale odhodlání je neopustilo. Na třetí pokus si dali více času na přípravu a vyrazili v červenci 1986. Tentokrát zvolili trasu přes Znojmo. Putovali podél železnice a Dyje, kde je zastihla bouřka, která zanechávala za nimi obří stopy v rozbahněném poli. Situace byla beznadějná, a tak se rozhodli zkusit štěstí na Slovensku. Ani tam však nenašli vhodné vedení, které by je zavedlo aspoň do Maďarska. Vrátili se tedy na Moravu, do Brna, kde koupili novou mapu a zamířili do Mikulova. Odtud pokračovali pěšky směrem ke Znojmu, kde měli vyhlédnutou trasu vysokého napětí. Nakonec dorazili k obrovskému poli řepy u Dyjákoviček, kde se ukryli pod celtou uprostřed pole, hned vedle stožáru vysokého napětí. Tři dny čekali na vhodné počasí, s ubývajícími zásobami konzerv a vody. Voda z rozbahněného potoka se nedala pít, a tak Robert riskoval život, když se plížil k zavlažovacím skružím, aby nabral vodu, zatímco sledoval pohyby pohraničníků. „Byl tam obrovský otevřený prostor a bouda pohraničníků. Musel jsem čekat, až se otočí zády,“ popisuje. Osmnáctého července 1986, pět minut po půlnoci, se spustil déšť – ideální podmínky pro útěk. Vítr směřoval do Rakouska, déšť padal vodorovně, což ztížilo viditelnost i slyšitelnost. Zavěsili vozíky na hromosvodné dráty a začali přejíždět. Izolátory na sloupech probíjely jiskry, někdy přes pět z šesti malých izolátorů. „Když jsem viděl jiskru přes pět izolátorů, říkal jsem si: Ještě jeden a skončili jsme,“ přiznává Robert. Vozíky vrzały a on se bál, že je zvuky prozradí. Spoléhali na to, že v nečase budou pohraničníci méně ostražití. Po několika hodinách přejeli na druhý sloup, slezli a ocitli se za železnou oponou. Prošli kukuřičným polem a narazili na vinici, která Robertovi potvrdila, že jsou v Rakousku.
Nový začátek a boj o azyl
Ráno 19. července 1986 se Robert se Zdeňkem vynořili v Kleinhaugsdorfu. Setkání s místním policistou je vyděsilo, ale ten jen pokrčil rameny a odjel. „Koukáme – jé, jsme venku!“ popisuje euforii. V Jetzelsdorfu se pokusili nastoupit do autobusu, ale bez rakouských šilinků je řidič poslal na policii. Tam vyplnili žádost o azyl a dostali první jídlo – hamburger z McDonaldu a colu. Azylový proces byl ale plný překážek. V uprchlickém táboře v Traiskirchenu čelili manipulacím a podezřelým osobám, které se je podle Roberta snažily diskreditovat, pravděpodobně na pokyn československé tajné policie. Přesto po třech letech azyl získali. Zdeněk odjel do USA, Robert se usadil ve Vídni a o svém útěku napsal knihu. Jmenuje se „380 000 voltů naděje“.
Zdroje:
