Článek
Městečkem Slavětín na Lounsku se v mrazivých únorových dnech roku 2013 plížil strach. Dvaatřicetiletá Jana Paurová byla ženou, o jejímž neštěstí věděli všichni, ale pomoci jí nedokázal nikdo. Když v pátek 1. února 2013 v ruce třásla úřední obsílkou s červeným proužkem, věděla, že se blíží zlom. Policie ji předvolala na pondělní ráno, aby definitivně promluvila o pekle, které zažívala za zdmi rodinného domu. Svědectví o bití, psychickém ponižování a znásilňování ze strany manžela Pavla Paura mělo být jejím lístkem ke svobodě. K výslechu však už nikdy nedošla. V noci na neděli 3. února se po ní slehla zem.
Oficiální nahlášení zmizení přišlo až v pondělí 4. února. Manžel Pavel tehdy na policejní stanici v Lounech chladnokrevně prohlásil, že jeho žena byla v sobotu večer opilá, šla spát a ráno v sedm hodin už v ložnici nebyla. Vyčkávání s oznámením omluvil tím, že z domu neodcházela poprvé. Kriminalisté se však okamžitě ocitli v pavučině rozporuplných výpovědí. Zatímco manžel tvrdil, že žena v noci tiše odešla, obecní ani soukromé kamery v okolí domu nezachytily vůbec nic. Žádný soused, žádný svědek. Jana Paurová jako by se vypařila přímo z manželské postele.
Modřiny, alkohol a zamykaná lednice
Případ od samého počátku provázely děsivé detaily o fungování rodiny. Manželství Paurových bylo veřejným tajemstvím plným divokých hádek, nevěr na obou stranách a fyzického násilí. Jana podle svědků nosila modřiny po celém těle a schovávala šrámy na hlavě. Její zoufalství ji postupně dovedlo k těžké závislosti na alkoholu. „Svěřila se mi, že manžel ji bije, viděla jsem ty rány,“ potvrdila jedna z jejích blízkých kamarádek. Alkohol pro ni byl únikem před realitou, což potvrdila i její teta Renata Winklerová: „Říkala mi: Teto, já prostě musím pít. Potom si lehnu a nevnímám, jestli na mě močí, bije mě nebo mě znásilňuje.“
Pavel Paur u soudu, který se později rozjel kvůli obvinění z týrání, jakoukoli vinu odmítal. Modřiny na těle své ženy vysvětloval tím, že se pouze bránil jejím opileckým útokům, údajně na něj útočila i s nožem v ruce. Konflikty v domě však potvrzovaly i sociální pracovnice. Ty zjistily, že Paur před matkou čtyř dětí zamykal lednici a mrazák, aby prý nerozprodávala zásoby, a odpíral jí peníze na domácnost. Přestože ji příbuzní prosili, aby od něj odešla, Jana odmítala. Držela ji chorobná fixace na děti a neustálé manželovy výhrůžky, že pokud odejde, už své syny nikdy neuvidí. Teta Renata navíc popsala mrazivý moment, kterého byla svědkem: „Řekl jí: Já tě stejně jednou zabiju – a smál se u toho.“
Krvavé stopy v ložnici a zabetonovaná díra
Vyšetřovatelé při prvotním ohledání domu narazili na indicie, ze kterých mrazilo. Na stěnách v ložnici, kde měla Jana strávit poslední noc, objevili technici krvavé stopy. Analýza DNA potvrdila, že krev patřila pohřešované ženě. Přesto tyto stopy samy o sobě k obvinění z vraždy nestačily – chybělo to nejdůležitější: tělo oběti. Pavel Paur byl nakonec odsouzen pouze za dlouhodobé týrání k dvouletému trestu s podmíněným odkladem na tři roky, což krajský soud definitivně potvrdil. Zmizení jeho ženy však zůstalo nepotrestáno.
Rodina Jany Paurové je od prvního dne přesvědčena, že Pavel Paur svou manželku zavraždil a její ostatky ukryl přímo v domě nebo na pozemku. „Jsem přesvědčen, že tam někde je. Ať policisté rozkopou celý dům a zahradu,“ apeloval zoufalý otec Jaromír Vavřinec. Teta Winklerová navíc policii upozornila na podivné stavební úpravy, které Paur provedl bezprostředně po zmizení manželky. V garáži se dlouhodobě nacházela hluboká montážní jáma, kterou teta Pavlovi vyčítala kvůli bezpečnosti dětí. „Díru ale zabetonoval až těsně po Janině zmizení,“ poukázala na podezřelou shodu okolností.
Elitní tým v akci
Během let policie operovala se čtyřmi základními verzemi: nešťastná náhoda, sebevražda, útěk do zahraničí (například s ukrajinskými dělníky, jak tvrdil sám Paur) nebo násilný trestný čin. Když se běžné pátrací metody vyčerpaly, převzal spis elitní policejní tým Tempus, který se specializuje na takzvané „pomníčky“ – zdánlivě neřešitelné staré případy. Detektivové reagovali na nové podněty, mezi nimiž figurovalo i svědectví nejmladšího syna. Ten se měl po letech svěřit, že jeho otec a starší bratr, který v osudný víkend jako jediný z dětí zůstal v domě, před ostatními skrývají strašlivé tajemství.
V srpnu roku 2020 se Slavětín znovu zaplnil policejními vozy. Tým Tempus spustil masivní pětidenní razii. Na pozemek Paurových dorazily bagry, těžká technika, specialisté s georadarem a speciálně vycvičení psi na vyhledávání lidských ostatků. Zvuk sbíječek a řezání betonu se rozléhal celou ulicí. Kriminalisté prokopali zahradu, kompletně odčerpali domovní jímku a detailně prozkoumali vnitřní prostory včetně zabetonovaných částí. Následně se těžká technika přesunula na nedaleký bývalý kamenolom, který dříve sloužil jako skládka odpadu.
Přestože policie po pěti dnech intenzivních prací z místa odjela s tím, že zajistila „stopy a předměty určené k dalšímu zkoumání“, žádný zásadní průlom veřejnosti neoznámila. Příbuzní neskrývali zklamání. „Vůbec tomu nerozumím a nechápu, proč to kopání najednou ukončili. Jsem si jistá, že tam Jana je,“ prohlásila tehdy se slzami v očích Renata Winklerová.
Otazníky, které čas nevymazal
Případ Jany Paurové zůstává i po dlouhých letech otevřenou ranou. Oficiálně nebyl nikdo z vraždy obviněn a policie dál formálně prověřuje všechny varianty, včetně té, že žena stále žije pod jinou identitou na neznámém místě. Této verzi však dnes věří už jen málokdo. Pro její rodiče a přátele je představa, že by milující matka dobrovolně opustila své čtyři syny a nikdy se jim neozvala, naprosto nepředstavitelná.
Zdroje:
