Článek
Na Vyšehradském hřbitově stojí nenápadný náhrobek. Černým písmem na světlé žule je vytesáno pět jmen a jediné datum – 3. srpna 1969. Anna, Gustav, Zuzana, Richard a Dana Svojsíkovi. Pět členů jedné rodiny zemřelo během jediné noci v domku číslo 410 v Dobřichovicích u Prahy. Oficiální verze případu zní jasně: Gustav Svojsík mladší zastřelil svou matku, manželku i dvě malé děti, dům zapálil a nakonec spáchal sebevraždu.
Rodina, která režimu překážela
Svojsíkovi nepatřili mezi obyčejné občany. Gustavův otec Gustav Armin Svojsík byl uznávaným operním pěvcem a hudebním pedagogem, jeho strýcem byl Antonín Benjamin Svojsík, zakladatel českého skautingu.
Po únoru 1948 se z někdejší společenské elity stali lidé, kterým komunistický režim příliš nepřál. Gustav mladší nesměl dokončit studium medicíny. Nakonec našel práci ve Strojexportu, kde díky jazykovým znalostem jezdil na zahraniční montáže. Právě jedna služební cesta do Egypta mohla změnit jeho život.
Podle úředních záznamů utrpěl úžeh. Rodinné vzpomínky ale vyprávějí jiný příběh. Gustav měl být v Egyptě přepaden, probudit se až na sovětském velvyslanectví a o tom, co se stalo, už nikdy nechtěl mluvit. Po návratu se změnil. Trpěl úzkostmi, bál se o rodinu a dětem zakazoval i obyčejné přespání ve stanu na zahradě.
Výstřely, požár a neznámý muž
Krátce po půlnoci z 2. na 3. srpna 1969 probudily okolí výstřely. Za okamžik už z domu šlehaly plameny. Lidé, kteří přiběhli na pomoc, však později popsali něco, co se do oficiální verze vůbec nehodilo. V zahradě prý stál ozbrojený muž. Když se několik svědků pokusilo dostat k hořícímu domu, někdo po nich vystřelil. Jakmile se požár naplno rozhořel, neznámý člověk zmizel a podle svědků bylo slyšet odjíždějící auto.
Jeden z mužů po letech vzpomínal jednoduše: „Pak velká rána, svist… Kulka nebo co. To jsem se bál.“ Přesto měli první policisté údajně přesvědčovat přítomné, že žádná střelba neproběhla.
Dokumenty plné otazníků
Vyšetřovací spis zmizel. Nedochovaly se ani pitevní protokoly. Badatel Jaroslav Mareš však objevil alespoň ohledací listy zemřelých, které lékař vyplňoval přímo na místě tragédie. A právě ty otevřely nové otázky. U čtyř obětí jsou popsána rozsáhlá střelná poranění – roztržená srdce, prostřelené plíce nebo rozdrcené ledviny.
Pouze u Gustava Svojsíka žádná střelná rána uvedena není. Jako příčina smrti stojí pouze otrava oxidem uhelnatým a popáleniny. Zatímco u všech ostatních je zaznamenáno, kdy a kdo provedl pitvu, u Gustava tento údaj úplně chybí. Přesto už při prvotním ohledání lékař bez jakýchkoliv pochyb napsal jediné slovo – suicidum, tedy sebevražda. Takový závěr přitom obvykle přichází až po pitvě a vyšetřování.
Náhoda, nebo pečlivě zametené stopy?
Vyšetřovací spis se mohl ztratit náhodou , jenže zmizely i pitevní protokoly z let 1968 a 1969, které měly být uloženy ve Vojenském ústředním archivu. Ministerstvo obrany později potvrdilo, že tato dokumentace do archivu nikdy nedorazila. Stejně bezvýsledné bylo pátrání po podkladech ze Strojexportu i po záznamech o Gustavově práci v Egyptě. Ani ty se nedochovaly.
Chtěli uprchnout?
Rodinní známí později tvrdili, že Svojsíkovi měli den po tragédii odjet na Slovensko. Dovolená ale údajně měla být jen zástěrkou. Skutečným cílem měla být emigrace na Západ. Pokud je to pravda, dostává celý případ úplně jiný rozměr. Existují tedy dvě možné verze. První říká, že psychicky zlomený Gustav Svojsík zavraždil své nejbližší a nakonec zemřel při požáru, který sám založil. Ta druhá připouští, že rodina mohla být odstraněna dřív, než stihla Československo opustit. Přímý důkaz pro žádnou z nich ale neexistuje.
Tajemství, které možná leží v Moskvě
Více než půl století po tragédii zůstává případ jednou z nejzáhadnějších rodinných vražd československé historie. Bez vyšetřovacího spisu, bez pitevních protokolů a bez archivů Strojexportu se pravdy zřejmě nedobereme. Pokud někde odpověď skutečně existuje, může ležet v dosud nepřístupných archivech bývalé KGB nebo ve vzpomínkách posledních pamětníků.
Do té doby zůstane na Vyšehradě jen pět jmen vytesaných do kamene. A otázka, na kterou dodnes nikdo nedokázal přesvědčivě odpovědět: šlo o rodinnou tragédii, nebo o vraždu, kterou měl režim navždy pohřbít?
Zdroje:
