Článek
Evžen Sokolovský se narodil 8. srpna 1925 v Příbrami. Na divadelní scénu vstoupil v poválečných letech, kdy začínal v Horáckém divadle v Jihlavě. Po angažmá v Divadle S. K. Neumanna v Praze a Kladně se v roce 1959 stal hlavním režisérem Státního divadla v Brně, kde strávil osm let. Společně se svým týmem vytvořil program antiiluzivního divadla, které se vyznačovalo silným politickým podtextem a experimentální režií. Jeho inscenace, jako například Brechtův Kavkazský křídový kruh či Dobrý člověk ze Sečuánu, byly pro svou odvahu a originalitu oceňovány jak diváky, tak kritiky. V roce 1966 nastudoval v Mahenově činohře Pašije na motivy Kopeckého rekonstrukce české lidové hry Komedie o umučení a zmrtvýchvstání Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista. Tato inscenace se hrála od reprízy k repríze, přestože mnozí čekali její zákaz. Sokolovský zde dokázal propojit hlubokou duchovní tematiku s politickou angažovaností, což z něj učinilo jednoho z klíčových tvůrců brněnské divadelní scény. Kromě režijní práce vyučoval na Janáčkově akademii múzických umění, kde vychoval generaci umělců, kteří později založili legendární Divadlo Husa na provázku. Mezi jeho žáky patřili například Petr Hradil, Petr Scherhaufer, Eva Tálská či Zdeněk Pospíšil.
Odchod do Prahy a sovětská invaze
V roce 1967 Sokolovský opustil Brno a přesídlil do Prahy, kde působil v Národním divadle a Divadle E. F. Buriana. Zde režíroval významné tituly, jako například Babelův Západ slunce, Uhdeho Děvku z města, Théby či Claudelovo Zvěstování Panně Marii. Jeho tvorba i zde navazovala na brněnskou poetiku. Jenže přišla sovětská invaze a s ní i normalizační stopka pro politicky odvážné inscenace. Jeho práce mizely z repertoáru a s nimi i prostor pro Sokolovského divadelní rebelii.
Normalizační televize
V roce 1976 Sokolovský učinil krok, který mu někteří nikdy neodpustili. Zakotvil v Československé televizi. V době, kdy řada jeho bývalých kolegů z Brna bojkotovala spolupráci s režimem, se Sokolovský pustil do seriálů, které měly jasný politický náboj. Mezi nejznámější patří Muž na radnici, Okres na severu, Zákony pohybu, Inženýrská odysea a Gottwald. Tyto seriály, zejména poslední jmenovaný, byly silně propagandistické, oslavovaly komunistický režim a jeho představitele. Sokolovského vztah k této televizní tvorbě byl značně komplikovaný. Na jedné straně se podílel na projektech, které sloužily režimu, na druhé straně využíval svého postavení k tomu, aby pomohl kolegům, kteří dostali stopku. Ludvík Kundera vzpomíná, že Sokolovský svým jménem kryl dvě jeho hry a natočil tři další, čímž mu umožnil pracovat v době, kdy byl jako autor zakázán. Podobně nabídl roli v seriálu Gottwald herci Jiřímu Štěpničkovi, aby mu pomohl vylepšit kádrový profil pošramocený odsouzením jeho matky Jiřiny Štěpničkové. Tento čin však paradoxně způsobil oběma celoživotní trauma. Do seriálu Chlapci a chlapi z roku 1988 zase obsadil své žáky Martina Zounara nebo Mária Kubce. Díky natáčení seriálu se oba vyhnuli povinné vojenské službě.
Osobnost plná rozporů
Sokolovský si byl vědom kontroverznosti své práce. Podle vzpomínek Ludvíka Kundery, když se ho ptal, co točí, odpovídal s typickou sebeironií: „Ale, zas nějakou sračku.“ Tato slova odrážejí jeho ambivalentní postoj: na jedné straně profesionální přístup, který kladl důraz na kvalitu hereckého obsazení a srozumitelnost děje, na druhé straně vědomí morálního kompromisu. Sokolovský se nikdy nesnažil svou televizní tvorbu obhajovat, ale přijímal kritiku. Jeho blízcí a kolegové na něj vzpomínají jako na charismatického, inspirativního a vtipného člověka, který dokázal strhnout své okolí. Režisér Jan Kačer ho označil za „mága“ a „krysaře“, který ohromoval, provokoval a inspiroval. Sokolovský miloval svou práci a nedokázal se jí vzdát i když to znamenalo zadat si s komunistickým režimem.
Po sametové revoluci byl Sokolovský kvůli své normalizační tvorbě odstaven od většiny umělecké práce. Pomocnou ruku mu podal jeho bývalý žák Zdeněk Pospíšil, když mu nabídl místo dramaturga v Hudebním divadle Karlín. Tato epizoda, kdy se avantgardní divadelník ocitl v prostředí operety, působí téměř absurdně, ale ukazuje, jak hluboké vazby si Sokolovský vytvořil se svými žáky. Sokolovský své rozhodnutí podílet se na komunistické propagandě reflektoval s cynismem a sebeironií. „Věděl jsem, co dělám, a věděl jsem, k čemu se propůjčuji,“ říkával. Zemřel v Praze 14. června 1998.
Tisíc tváří televize : Čtení o televizi ; [sest. Z. Michalec]. Praha: Panorama, 1983. 255 s., fot., ilustr
