Článek
Klement Gottwald nebyl nikdy vzorem zdravého životního stylu. Byl těžký alkoholik, kouřil, měl nadváhu a často se přejídal. Od mládí trpěl syfilisem, kterým se pravděpodobně nakazil na Slovensku mezi lety 1921 a 1926. Během druhé světové války prodělal v moskevském exilu dva infarkty – první, lehčí, v roce 1942, druhý, vážnější, v září 1944 krátce po vypuknutí Slovenského národního povstání. V lednu 1945 ho postihla hemiplegie, ochrnutí poloviny těla, které odhalilo pokročilou syfilidu. Lékaři mu doporučovali přísný dohled a léčbu antibiotiky, ale Gottwald jejich rady ignoroval a předepsané léky užíval nepravidelně, což potvrzují svědectví jeho spolupracovníka Leopolda Hofmana. Jeho zdravotní stav se rapidně zhoršil po únorovém převratu v roce 1948, kdy se stal prezidentem. Alkohol se stal jeho pomocníkem při zvládání stresu z politických čistek, včetně podpisování rozsudků smrti nad blízkými spolupracovníky, jako byl Rudolf Slánský. „Pil tolik, že někdy dva dny ležel a nebyl schopen pracovat,“ vzpomínal Hofman. Sociálně-demokratický politik Zdeněk Fierlinger dokonce uvedl, že Gottwald býval v Moskvě tak opilý, že sotva zvládal telefonické hovory. Tento nezdravý životní styl, kombinovaný s neléčenou syfilidou, vedl k rozvoji výdutě na srdeční aortě, která se stala mu stala osudnou.
Příčiny Gottwaldova úmrtí
Gottwaldova smrt byla tragickým vyvrcholením dlouhodobých zdravotních problémů, zhoršených osudnou cestou na Stalinův pohřeb v březnu 1953. Klíčovou příčinou bylo prasknutí výdutě srdeční aorty, přímo spojené s jeho syfilidou, která po léta oslabovala cévní stěny. Tento stav byl znám už od roku 1947, kdy internista Richard Smělý při vyšetření odhadl, že Gottwaldovi zbývají přibližně dva roky života. Přesto prezident pokračoval v riskantním životním stylu, ignoroval lékařská doporučení a zanedbával léčbu. Alkoholismus a stres z politických povinností, včetně paranoidního strachu z možných spiknutí, jeho stav dále zhoršovaly. V roce 1952 přežil těžký zápal plic, ale jeho oslabené srdce a cévy byly na pokraji zhroucení. Osudným se mu stal let na Stalinův pohřeb 8. března 1953. Navzdory varováním internisty Jindřicha Karpíška, který doporučoval cestu vlakem kvůli prezidentovu křehkému zdraví, Gottwald trval na letu letadlem. Změny atmosférického tlaku během letu pravděpodobně způsobily kritické poškození již oslabené aorty. V Moskvě navíc panovalo chladné počasí. Dlouhé stání během obřadu vedlo k nachlazení a otoku nohou. V kremelské nemocnici dostal vysoké dávky penicilinu, ale odmítl třídenní klid na lůžku i návrat vlakem. Během zpátečního letu do Prahy došlo k prasknutí výdutě, což potvrdily pozdější rentgenové snímky. Po přistání si Gottwald stěžoval na bolest v levé ruce, kterou přisuzoval nepohodlné poloze během spánku v letadle, ale ve skutečnosti šlo o příznak srdečního kolapsu. Komunistické utajování jeho zdravotního stavu zkomplikovalo diagnózu. Lékaři zpočátku hovořili o zápalu plic, protože neměli přístup k jeho zdravotním záznamům. Až Gottwaldův zeť Alexej Čepička dodal rentgeny, které odhalily pravdu, ale bylo příliš pozdě. Navzdory podání morfia a kyslíkové masky Gottwald 14. března 1953 v 11 hodin dopoledne zemřel. Kombinace syfilidy, alkoholismu, stresu a fatálního letu tak ukončila jeho život ve věku pouhých 56 let.
Monumentální pohřeb s křesťanskými prvky
Gottwaldův pohřeb 19. března 1953 byl velkolepou manifestací komunistické moci. V 13:00 se země zastavila – pět minut zněly sirény, stála doprava a lidé v smutečních koutcích podepisovali kondolenční knihy. Tělo, oděné do generálské uniformy, bylo vyneseno ze Španělského sálu na Pražském hradě a položeno na lafetu děla, taženou koňmi. Průvod prošel Prahou na Letenskou pláň, kde proběhla vojenská přehlídka, a poté na Václavské náměstí, lemován tisíci vojáky a desetitisíci lidí. Obřad čerpal z křesťanských motivů a tradic pohřbů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, aby legitimizoval Gottwaldovu roli. Komunistická propaganda vykreslovala prezidenta jako „spasitele“, jehož odkaz zůstane „nesmrtelným dědictvím“.
Mýtus o rozpadající se mumii
Po smrti rozhodla KSČ o nabalzamování Gottwaldova těla, aby posílila jeho kult osobnosti. Mauzoleum na Vítkově, otevřené v prosinci 1953, vystavovalo tělo pod dohledem sovětských a českých specialistů. Balzamování probíhalo za utajení, s použitím roztoku formaldehydu, etanolu a glycerinu, při teplotě 15 °C a 80 % vlhkosti. Sovětští lékaři se také do roku 1955 o jeho tělo starali. Poté bylo vyhodnoceno, že tato péče je příliš finančně nákladná, a proto práci převzali českoslovenští lékaři. Práce to nebyla náročná, každý den byl jeden z nich přiveden, odpečetil dveře, zkontroloval stav těla a případně odstranil nadbytečnou vlhkost. Jednou ročně proběhla takzvaná doplňující balzamace, kdy tělo svlékli a namočili do speciálního roztoku.
Přesto se brzy rozšířily zvěsti, že tělo chátrá – prý mu upadly nohy, ruce byly nahrazeny protézami a hrudník ocelí. „Už se rozkládá, bez masky se k němu nedá jít,“ poznamenal lékař Josef Charvát v dubnu 1953. Historik Luděk Vacín však na základě archivů a svědectví, například profesora Zdeňka Lodina, potvrzuje, že tělo zůstalo do roku 1962 v bezvadném stavu. Jediná zdokumentovaná změna, zhrubnutí kůže na ukazováku v roce 1959, byla rychle ošetřena.
Proč tedy kremace?
Zpopelnění Gottwaldova těla v červnu 1962 nesouviselo s jeho rozkladem, ale s politickými a ekonomickými důvody. Po Chruščovově kritice Stalinova kultu osobnosti v roce 1956 ztratilo mauzoleum ideologický význam. Návštěvnost klesala a provoz stál desítky milionů korun ročně. Prezident Antonín Novotný, odpůrce mauzolea, prosadil jeho uzavření s výrokem: „To nebyla pieta, ale cirkus.“ Urna s popelem byla uložena na Vítkově a po roce 1989 převezena na Olšanské hřbitovy do společného hrobu s dalšími komunisty.
Zdroje:
CHARVÁT, Josef: Můj labyrint světa: Vzpomínky, zápisky z deníků. Praha: Galén, 2005. 570 s.
