Článek
Marie Kudeříková vyrůstala v zemědělské rodině ve Vnorovech, v prostředí hluboce zakořeněného křesťanství a moravských tradic. Rodiče hospodařili na více než třech hektarech půdy a vlastnili vinohrad. Oba byli věřící katolíci, tatínek, bývalý ruský legionář, dokonce v obci skoro dva roky starostoval za lidovce. Své děti, Marii spolu s jejími sourozenci Alžbětou a Josefem, tak vychovávali ve víře k bohu. Marie byla nadaná studentka, která po absolvování obecné školy pokračovala na gymnáziu ve Strážnici. Zde se seznámila s Juliem Kramaričem, přesvědčeným komunistou, který ji inspiroval k přijetí socialistických a komunistických ideálů, což její rodiče těžce nesli. Zatímco láska nevydržela odchod ze školeních lavic, komunistickým ideálům zůstala Marie věrná. „Boha stvořil člověk k obrazu svému, a ne naopak… Mé vyznání je pravdivější a prostší! Miluj, pomáhej a postav svět lidské, vezdejší spravedlnosti! A kdo se postaví v cestu tomuto cíli, toho znič!“ shrnula je později v motáku z vězení. Po uzavření českých vysokých škol Němci v roce 1939 se Marie přesunula do Brna, kde studovala na jazykové škole a později pracovala jako dělnice. Zároveň se aktivně zapojila do odboje ve Svazu mladých, napojeném na podzemní komunistickou stranu. Podílela se na tisku a distribuci ilegálních letáků, převodu odbojářů přes hranice a organizaci sabotáží. Její odvaha a organizační schopnosti ji brzy vynesly do vedení Svazu mladých.
Zatčení, věznění a poprava
Dne 5. prosince 1941 Marii zadrželo gestapo. Přes kruté výslechy v Brně a Praze, během nichž čelila fyzickému i psychickému násilí, neprozradila o odboji žádné informace. Gestapo o ní ve svých protokolech poznamenalo „hartnäckiges schweigen“ – tvrdošíjné mlčení, což svědčí o její mimořádné odvaze. V listopadu 1942 ji odsoudili k trestu smrti stětím. Na popravu čekala čtyři měsíce v ženské věznici ve Vratislavi. V cele smrti musela pracovat, malovala oči vojáčkům na hraní, díky čemuž měla k ruce psací potřeby. Podařilo se jí propašovat ven 32 motáků, jež vyšly později pod názvem Zlomky života. Tyto dopisy odhalují její hlubokou lidskost, literární talent a neochvějnou víru v lepší budoucnost. Její poslední dopis, napsaný těsně před popravou 26. března 1943, je dojemným svědectvím o její statečnosti: „Neplačte, nepláču. Bez nářku, bez záchvěvu strachu, bez bolesti odcházím… Měla jsem vždy odvahu žít, neztrácím ji ani tváří v tvář tomu, co se v lidské řeči nazývá smrtí.“ Věděla, že ji nečeká žádná budoucnost, a tak vzpomínala na minulost. Na idylické vesnické dětství, rodinu a kamarády, chlapce, kterého milovala a s nímž se rozešla. Jedno téma však převažovalo, neustále se myšlenkami vracela ke střetu víry a komunistické ideologie. Marie byla popravena dva dny po svých 22. narozeninách.
Ikona komunistické propagandy
Po druhé světové válce se Marie Kudeříková stala symbolem komunistického odboje. Její osud byl díky motákům dokonale literárně podložený a představoval pro komunistickou propagandu obrovský potenciál. Režim ji glorifikoval jako hrdinku, jejíž život a smrt byly příkladem obětavosti a věrnosti ideálům. Její jméno nesly školy, ulice, turistické trasy i běžecký závod. V roce 1972 natočil režisér Jaromil Jireš film …a pozdravuji vlaštovky, kde Marii ztvárnila Magda Vášáryová. Komunisté využívali její příběh k propagandistickým účelům, její osobnost přitom zjednodušovali na idealizovaný obraz „světice komunistických ideologů“. Tento přístup však zastíral složitost jejího života, včetně jejího vnitřního rozporu mezi komunistickými ideály a křesťanskou vírou předávanou v rodině.
Do porevoluční doby se nehodila
Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k přehodnocení komunistického odkazu, což vedlo k marginalizaci osobností spojených s komunistickým odbojem. Marie Kudeříková se stala obětí tohoto procesu. Její pamětní deska v Brně byla odstraněna, gymnázium ve Strážnici, které neslo její jméno, bylo přejmenováno zpět na Purkyňovo, a národopisné muzeum v jejím rodném domě ve Vnorovech bylo v roce 2019 zrušeno kvůli nízké návštěvnosti. Dokument České televize z roku 2002 Mýtus a pravda o Marušce Kudeříkové kritizoval údajnou neefektivnost jejích odbojových akcí, což někteří historici považují spíše za pokus o diskreditaci než za objektivní analýzu. Toto „gumování dějin“, jak to nazval sochař Pavel Karous, odráží tendenci odmítat vše spojené s komunismem, bez ohledu na skutečné zásluhy jednotlivců. Marie Kudeříková byla komunistkou, ale její odboj byl motivován hlubokou touhou po svobodě a spravedlnosti. Jak zdůraznil její bratr Josef, uznávala především lidské hodnoty – lásku, rodinu a přátelství.
Marie Kudeříková zůstává symbolem odvahy a odhodlání, které přesahují politické a ideologické rámce. Její dopisy z cely smrti ukazují mladou ženu s jasnou myslí a pevným charakterem, která čelila smrti s obdivuhodnou důstojností. Umělecké projekty, jako intervence Pavla Karouse na sochu Zdeňka Preclíka v Brně, či pochody na její počest, se snaží obnovit zájem o její odkaz. Tyto snahy zdůrazňují, že hrdinství Marie Kudeříkové by nemělo být vymazáno jen kvůli jejímu spojení s komunismem. Marie Kudeříková není jen postavou komunistické propagandy. Je připomínkou toho, že odvaha a oběť za svobodu mají hodnotu nezávisle na ideologii. Její příběh si zaslouží být vyprávěn znovu, ne jako mýtus, ale jako svědectví o lidskosti a odhodlání.
Zdroje:
