Článek
Slunce už stálo vysoko a u bratislavského jezera Zlaté Piesky se koupaly stovky lidí. Nad jejich hlavami se objevil pravidelný spoj Československých aerolinií z Prahy. Měl za několik okamžiků přistát na nedalekém letišti v Bratislavě. Místo toho se začal nebezpečně naklánět, minul řídicí věž a během několika vteřin dopadl do vody. Ozvala se ohlušující rána, trup se rozlomil a hladinu zaplavily trosky i lidé bojující o život.
Bylo 28. července 1976, krátce před desátou. Během několika minut se z běžného vnitrostátního letu stala nejtragičtější letecká nehoda Československých aerolinií na území Československa. Zahynulo 76 lidí. Přežili jen tři. Jedním z nich byl tehdy jednatřicetiletý Jaromír Kratochvíl.
Myslel si, že umírá
Kratochvíl seděl v zadní části letadla. Právě tam byla šance na přežití o něco vyšší než v přední části stroje, která se po nárazu rychle potopila. Ani on ale neměl vyhráno. Síla nárazu vyrvala sedadla z podlahy, trup se rozlomil a voda začala zaplavovat kabinu. Většina lidí zemřela okamžitě na následky devastujících zranění, další se utopili uvěznění v troskách letadla. Jen několik cestujících zůstalo při vědomí. Jaromír patřil mezi ně.
S dalšími přeživšími bouchal do trupu a volal o pomoc. Zvenčí jejich volání zaslechli záchranáři i rekreanti, kteří k vraku připluli na člunech. Protože dveře byly pod vodou, museli hasiči a záchranáři prosekat trup letadla sekerami a později motorovou pilou. Otvorem vytáhli čtyři lidi. Jeden z nich ale později zemřel v nemocnici. Jaromír přežil doslova o vlásek.
Boj o život
Jeho zranění byla katastrofální. Utrpěl desítky zlomenin, navíc trpěl vrozenou hemofilií, takže každé vnitřní krvácení znamenalo smrtelné riziko. Bratislavští lékaři proto udělali něco mimořádného. Protože potřebné krevní deriváty v Československu nebyly k dispozici, zajistili jejich urgentní dovoz z Vídně. Právě rychlá spolupráce lékařů na obou stranách železné opony mu podle pozdějších svědectví zachránila život. Sám Kratochvíl později vzpomínal, že lékaři napočítali sedmadvacet zlomenin. Tvrdil také, že velkou roli sehrál adrenalin i to, že se podařilo včas odhalit otravu leteckým palivem. Po týdnech v nemocnici se nakonec uzdravil natolik, že mohl odletět zpět do Prahy. Bylo to naposledy, kdy seděl v letadle. Manželce tehdy slíbil, že už nikdy létat nebude. Svůj slib dodržel.
Dvě minuty, které rozhodly o osudu 79 lidí
Katastrofa přitom nezačala technickou závadou. Vyšetřování ukázalo, že rozhodující roli sehrál řetězec lidských chyb. Při přiblížení k Bratislavě dostala posádka pokyn ke klesání pozdě. Letoun byl příliš vysoko nad sestupovou rovinou. Správným řešením bylo přerušit přiblížení, zakroužit a přistání opakovat. Kapitán Svatoslav Rosa se ale rozhodl situaci zachránit prudkým sestupem. Letadlo klesalo rychlostí až 22 metrů za sekundu, výrazně nad povoleným limitem. Aby stroj nezrychloval, posádka stáhla výkon motorů až na pozemní volnoběh a vysunula klapky.
Právě tehdy se automaticky odpojil třetí motor. Palubní mechanik měl potvrdit jeho vypnutí. Ve stresu ale omylem vypnul motor číslo čtyři. Najednou letěl Iljušin pouze se dvěma motory – oba byly na levém křídle. Ani to ještě nemuselo znamenat katastrofu. Il-18 dokázal bezpečně letět i přistát se dvěma nefunkčními motory. Jenže posádka udělala další osudové rozhodnutí.
Místo aby zatáčela doleva, jak jí nařídila řídicí věž, začala zatáčet doprava – na stranu nefunkčních motorů. A když se mechanik pokusil omylem vypnutý motor znovu nastartovat, odpor vrtule letadlo ještě více zpomalil. Stroj ztratil vztlak, prudce se naklonil a dopadl do jezera. Od prvních problémů do pádu uplynuly přibližně dvě minuty.
Mýty kolem tragédie
Po nehodě se začaly šířit spekulace, že letadlu už po startu hořel motor nebo že posádka chtěla nouzově přistát v Brně či ve Vídni a komunistické úřady jí to nedovolily.
Žádnou z těchto teorií ale vyšetřování nepotvrdilo. Stejně tak pozdější odborné analýzy dospěly k závěru, že příčinou nebyla technická závada, ale série chybných rozhodnutí posádky, mechanika i letového provozu.
Právě proto bývá tragédie letu ČSA 001 dodnes uváděna jako učebnicový příklad takzvaného řetězce chyb – situace, kdy sama o sobě není fatální jediná chyba, ale jejich souhra.
Poslední svědek
Jaromír Kratochvíl se k tragédii po letech několikrát veřejně vracel. Na nehodu nikdy nezapomněl. Některé jeho vzpomínky se od oficiálních závěrů lišily, odborníci je však vzhledem k jeho postavení v kabině a těžkým zraněním považovali za obtížně ověřitelné.
Zemřel v roce 2020 po dlouhodobých zdravotních potížích. Druhý český přeživší František Lukáš odešel o rok dříve. Posledním žijícím člověkem, který katastrofu letu ČSA 001 přežil, zůstává Francouz Gérard Menárd.
Na břehu Zlatých Písků dnes stojí pomník připomínající ocas letadla vyčnívající z vody – přesně tak, jak vypadal vrak bezprostředně po katastrofě. Je mementem jedné z nejtragičtějších událostí československého civilního letectví i připomínkou toho, že někdy stačí pouhé dvě minuty a několik chybných rozhodnutí, aby se běžný let změnil v tragédii, na kterou se nezapomíná.
