Článek
Vstup do domu v dolnorakouském Amstettenu vypadal léta zcela obyčejně. Spořádaná fasáda, upravené okolí, v oknech pelargonie. Uvnitř žil muž, kterého sousedé znali jako autoritativního, ale v zásadě solidního občana, občas dokonce jako „milujícího dědečka“. Pod jeho nohama, oddělena pěti místnostmi a betonovými dveřmi na dálkové ovládání, se však nacházela absolutní anihilace lidské důstojnosti. Josef Fritzl tam po dobu 24 let držel svou dceru Elisabeth. Znásilňoval ji, tyranizoval a zplodil s ní sedm dětí. Příběh, který v roce 2008 šokoval celý svět, nyní dopisuje svou poslední, bizarní kapitolu. Devadesátiletý stařec stižený progresivní demencí se pokouší dostat zpoza mříží.
Útěk, který se nekonal
Všechno začalo lží, která trvala bezmála čtvrt století. V srpnu 1984 tehdy osmnáctiletá Elisabeth Fritzlová napsala svému kamarádovi dopis: „Až dostaneš tenhle dopis, už bude po všem. Drž mi palce. Hned jak se přestěhuji, pošlu ti svou novou adresu.“ Mladá dívka toužila po svobodě, chtěla uniknout před despotickým otcem, který ji podle pozdějších svědectví zneužíval už od jejích jedenácti let. Místo nového života ale padla do pasti. Josef ji vylákal do sklepních prostor, omámil ji chemikáliemi, spoutal a uzamkl v těsné cele bez oken.
O měsíc později otec donutil Elisabeth napsat další dopis, v němž prosila, aby ji nikdo nehledal, protože odchází k náboženské sektě. Policie i zoufalá matka uvěřily. Fritzl rozehrál monstrózní divadlo, které díky absolutní sociální slepotě okolí fungovalo neuvěřitelných čtyřiadvacet let.
Idylka nad hrobem
Zatímco Elisabeth žila v podzemním labyrintu o výměře šedesáti metrů čtverečních, kde strop dosahoval sotva 170 centimetrů a vzduch zajišťoval jen hlučný ventilátor, Fritzl si nahoře budoval pověst starostlivého otce rodiny. Postupem let se totiž na prahu domu začaly objevovat novorozené děti. Scénář byl vždy stejný: u miminka ležel dopis od „pohřešované“ Elisabeth, že se o dítě nemůže starat.
Fritzl takto s manželkou Rosemarie, která podle vyšetřovatelů neměla o dění pod svýma nohama sebemenší tušení, legálně adoptoval a vychoval tři děti – Lisu, Moniku a Alexandera. Zbylé tři děti – Stefan, Felix a Kerstin – však zůstaly se svou matkou v kobce. Nikdy neviděly slunce, trávu ani oblohu. Když byl později tehdy pětiletý Felix propuštěn, poprvé v životě se radoval, že sedí v „opravdovém autě“, které dosud znal jen z obrazovky televizoru, jejž jim tyran do sklepa milostivě pořídil.
Fritzl sám sebe před vyšetřovateli stylizoval do role zachránce. Argumentoval tím, že se dcera v pubertě toulala a on ji musel izolovat, aby „nezvlčila“. Vzpomínal, jak jim do sklepa „pašoval“ vánoční stromek, dárky a květiny. Tato perverzní iluze rodinné idyly však stála na brutálním násilí. Kdykoliv se v noci otevřely betonové dveře, Elisabeth věděla, co přijde. Otec ji během let zajetí znásilnil více než 3 000krát. Pokud by se pokusili utéct, hrozil jim, že do prostoru pustí jedovatý plyn nebo je zabije elektrický proud.
Když tělo odmítne poslušnost
Monstrózní systém kontroly se zhroutil až ve chvíli, kdy zasáhla příroda. Nejstarší z vězněných dětí, devatenáctiletá Kerstin, v dubnu 2008 vážně onemocněla a upadla do bezvědomí. Elisabeth dokázala tyrana přesvědčit, že dívka zemře, pokud nedostane lékařskou péči. Fritzl ji odvezl do nemocnice v Amstettenu, kde lékařům tvrdil obligátní lež o odloženém dítěti. Jenže zdravotní stav dívky vyžadoval anamnézu matky. Lékaři zalarmovali policii a média začala vysílat výzvy, aby se matka přihlásila.
Elisabeth, která ve sklepě sledovala televizi, otce donutila, aby ji vyvedl ven. Dne 26. dubna 2008, po čtyřiadvaceti letech v temnotě, spatřila světlo světa. Když ji policie na základě anonymního podnětu lékaře zadržela, stačil jediný slib: že už nikdy neuvidí svého otce. Pak začala mluvit. Její výpověď byla tak otřesná, že vyšetřovatelé zprvu odmítali věřit vlastním uším. Testy DNA však incest potvrdily se stoprocentní jistotou.
Spálený syn a doživotní ortel
Soudní proces v březnu 2009 v Sankt Pöltenu trval pouhé čtyři dny. Fritzl se zpočátku odmítal přiznat k vraždě a zotročování. Klíčovým momentem byla konfrontace s jedenáctihodinovým videozáznamem Elisabethiny výpovědi. Když tyran viděl svou dceru – ženu s předčasně šedivými vlasy, zničenými zuby a vizáží staré paní, emočně se zlomil a ke všemu se přiznal.
Obvinění z vraždy se týkalo jednoho z dvojčat, které Elisabeth porodila v roce 1996. Malý Michael měl dýchací potíže. Fritzl, ačkoliv u porodu byl, odmítl přivolat pomoc a nechal novorozeně po 66 hodinách zemřít v bolestech. Jeho tělo pak bezcitně spálil v kotli ústředního topení. Porota rozhodla jednomyslně: doživotní trest s umístěním do ústavu pro duševně nemocné delikventy.
Během procesu psychiatrička Adelheid Kastnerová popsala Fritzla jako vysoce inteligentního člověka s obrovskou citovou vyprahlostí a chorobnou touhou dominovat, která pramenila z traumatického dětství, kdy byl nechtěným a nemilovaným dítětem. Fritzl sám svou motivaci vyjádřil mrazivou větou: dcera pro něj měla být „vždy a pro všechno k dispozici“.
Demence jako cesta na svobodu?
Dnes, po letech strávených za zdmi přísně střežené věznice Stein, je z Fritzla devadesátiletý stařec. Změnil si jméno, aby chránil svou bezpečnost před spoluvězni, a podle lékařských zpráv trpí pokročilou demencí. V květnu 2024 byl z forenzního terapeutického centra přeřazen do běžného výkonu trestu, protože podle znalců již kvůli svému fyzickému a mentálnímu stavu nepředstavuje akutní sexuální nebezpečí.
Jeho obhájkyně Astrid Wagnerová okamžitě zahájila právní bitvu za jeho podmíněné propuštění. Argumentuje tím, že Fritzl si odpykal zákonné minimum 15 let a jeho stav vyžaduje spíše specializovanou péči v domově důchodců než vězeňskou celu. Soud v Kremži však na podzim 2025 tuto žádost striktně zamítl. Podle justice muž stále trpí bludy, v minulosti projevoval agresi a venku nemá žádné zázemí ani opatrovníka.
Rakouská veřejnost i média rozhodnutí soudu kvitují. Propuštění muže, který se stal celosvětovým symbolem absolutního zla a zneužívání, je pro většinu společnosti nepředstavitelné. Zatímco se jeho obhájkyně odvolává k Vrchnímu zemskému soudu ve Vídni, oběti jeho zrůdného experimentu žijí pod změněnou identitou na neznámém místě v Rakousku.
Zdroje:
