Článek
O svém soukromí mluví Jiří Suchý výjimečně. S jeho první ženou, výtvarnicí Bělou je spojovala vzájemná úcta i společná tvorba. Byla nejen jeho partnerkou, ale i prvním kritikem a čtenářem každého textu, který napsal. Měli spolu dva syny. Hned na počátku ale jejich život poznamenala hluboká rána, když jejich první syn krátce po narození zemřel. O této bolesti Suchý dlouhá léta nemluvil, až v dokumentu Olgy Sommerové přiznal, že je to jizva, která se nikdy zcela nezahojila.
Rodina držela pohromadě, ale osud zasáhl znovu. Běla onemocněla leukémií a byť se Suchý snažil svépomocí i prostřednictvím léčitelů tlumit její obrovské bolesti, nemoc byla neúprosná. V 47 letech zemřela. Pro Suchého to byla jedna z největších životních ran. Přišel o manželku, o životní jistotu, o člověka, který rozuměl jeho práci i povaze do hloubky.
Ticho po její smrti zaplnila práce. Divadlo, texty, hudba. „Smutek jsem zaháněl tím, že jsem pořád něco dělal,“ přiznal. A činorodost ho nakonec znovu přivedla k tomu, co už nečekal – k novému vztahu.
Markéta a pětačtyřicetiletý věkový rozdíl
Když se do jeho života dostala Markéta, studentka pedagogické fakulty, která si přivydělávala jako uvaděčka v Semaforu, byla to událost, která tehdejší kulturní scénu překvapila. Nešlo o romanci na první pohled, sám Suchý později přiznal, že k sobě našli cestu až po letech. Pětačtyřicetiletý věkový rozdíl pro ně nebyl překážkou.
Jejich vztah byl zvláštní. Nikdy spolu nebydleli, vídali se jen párkrát týdně, o to víc si ale společné chvíle vážili. Po osmi letech přítomností i nepřítomností protkaného vztahu se vzali – doma v obýváku Suchého vily na Ořechovce. Bez pozornosti médií, bez velkých gest. Manželství bylo spíše formální, jak sám říkal, aby se už nikdo nemusel ptát, kdo je dáma po jeho boku. Vztah vydržel sedm let.
Rozchod proběhl klidně. Markéta toužila po dítěti, Suchý věděl, že v jeho věku to už nejde. Zůstali přátelé a oba o sobě mluví s úctou. „Máme se pořád rádi, jen ty papíry už neplatí,“ řekl Suchý s typickým úsměvem, který dokáže bolest zahalit do lehkého tónu.
„Čtvrtmanželky“ a společný čas s Jitkou Molavcovou
Láska měla v Suchého životě vždy mnoho podob. Po rozvodu s Markétou se netajil tím, že v jeho blízkosti je několik důležitých žen. S humorem sobě vlastním jim říkal „čtvrtmanželky“. Jednou z nich je Jitka Molavcová, s níž spolupracuje už od poloviny 70. let. Jejich tandem se stal ikonou Semaforu a jejich vzájemná úcta je dodnes nepřehlédnutelná. Dvě další dámy nechává Suchý v tajnosti. Možná proto, že v jeho světě si některé kapitoly zaslouží zůstat privátní.
V seznamech Státní bezpečnosti
Jako výrazná osobnost kulturní scény byl Suchý vždy pod drobnohledem režimu. Podepsal Dva tisíce slov, odmítl antichartu, zastal se Václava Havla a tím se stal trnem v oku. Čelil zákazům, zásahům do práce, pokusům o izolaci i snahám o rozvrácení Semaforu zevnitř. StB na něj vyvíjela tlak, nabízela zahraniční cesty výměnou za spolupráci, mezi pokušení mísila hrozby. I přesto se ocitl v Cibulkových seznamech. Sám o tom píše ve své vzpomínkové knize Inventura z roku 2000 a s úsměvným odstupem připomíná, jak k tomu vlastně došlo. Uprostřed šedesátých let doprovázel semaforský soubor na natáčení do Berlína, kde měl roli uměleckého šéfa. Tehdy byl vyzván, aby „dohlížel“ na členy divadla namísto tajného spolupracovníka, kterého soubor rychle prohlédl a on rezignoval. A tak úkol „podávat zprávy“ připadl právě Suchému. Ten, znalý tehdejší úřednické hantýrky, sepsal pečlivou relaci o vzorném reprezentování socialistické vlasti a bezvadném chování uvědomělých členů souboru. Paradoxně tak „udal“ své přátele tím, že konstatoval, že nespáchali vůbec nic a stal se tak mimoděk jedním z tisíců, kteří se ocitli v seznamech StB.
StB se snažila získat i jeho kolegy, některé nakonec zlomila. O to víc si vážil těch, kteří zůstali věrní. Hlavně Jitky Molavcové, která ho tehdy ochránila loajalitou i lidsky.
Tvorba jako obrana před světem
Suchý během života vytvořil přes tisíc písňových textů a desítky divadelních her. Jeho jazyk, plný hravosti, nonsensu, poetiky i šibeničního humoru, ovlivnil generace tvůrců. Přes jeho tvorbu se vine jedna nit: nadhled.
„Když jsem se díval zpětně do svých posledních knih, zjistil jsem, že je tam několik básniček o smrti. Při psaní jsem si to vůbec neuvědomil,“ říká. Subtilní humor je pro něj obranným mechanismem, způsobem, jak svět neztratit ze zřetele, ale nenechat se jím zničit.
Jiří Suchý je dnes právem považován za klasika – žijícího, tvořícího, stále aktivního. Patří k nejosobitějším tvůrcům české kultury 20. i 21. století. Jeho písně zná několik generací zpaměti. V Semaforu se z jeho her od 60. let ozývá refrén: „Lehce s životem se prát.“ On tuhle větu nikdy nebral jen jako rým. Stal se jejím důkazem.
Zdroje:
