Článek
Fredrika Backamana čtu ráda. Už od doby, kdy jsem si jako první přečetla Babičku, která pozdravovala a omlouvala se (2015). Na ni jsem navázala jeho dalšími romány a poctivě sleduji vše, co napíše a co u nás vyjde, ale kupříkladu třídílná „hokejová“ série Medvědín mi dosud nepřečtená odpočívá v poličce, podobně jako rady a omluvy jeho synovi Co by můj syn měl vědět o světě (2017).
Backmanovy romány i novely jsou příběhy o nelehkých životních tématem, stáří, osamělosti, nemocech, ztrátách a selháních, smutku a úzkostech, přesto podané lehkou formou a s jistým humorem.
Pod úsměvem smutek.
O to více na čtenáře zapůsobí, protože se nesnaží být šíleně vážné a seriózní. K tomu jsou nesmírně lidské, jsou živé a působivé díky velkému množství emocí a empatie, přitom nevydírají, jen dojímají a nabádají k zamyšlení se nad našim vlastním okolím a lidmi, kteří ho tvoří. Ať to jsou příbuzní, sousedé či spolupracovníci nebo zcela neznámí, cizí lidé.
Novela A každé ráno je cesta domů delší a delší je stručně řečeno příběhem o umírajícím mozku. Jak napsal autor v předmluvě, původně příběh vznikl pouze jako text pro jeho blog. Jenže si nakonec vyžádal i fyzickou podobu pevných desek a své místo v knihovnách čtenářů po celém světě.
Noah má dědu a děda má nepřítele. Jmenuje se Alzheimer a je k dědovi připoutaný stále víc a víc, návštěvník, co přišel a nechce odejít. Den za dnem si víc a víc nárokuje jeho vzpomínky a myšlenky, nechává je mizet v temných hlubinách, vymazává jeho osobnost a šíří u něj zmatení a strach. A proto děda sedává se svým vnukem na lavičce a hodně mluví, pevně se drží chvil, kdy ví, kdy si uvědomuje, kdy si pamatuje. Nechce se pustit života ani obrazů své zemřelé ženy. Ve světlých momentech, kdy se Alzheimer nakrátko vzdálí, si plně uvědomuje, co se mu děje a vysvětluje to svému vnukovi. Na budoucnost v mlze připravuje sebe i Noaha. Jednoduché to totiž není pro nikoho, ani proto toho, kdo pouze může vnímat rozklad milované osoby, aniž by mohl jakkoliv pomoct, ale samozřejmě ani pro toho, kdo se rozpadá.
Fredrik Backman to celé pojal nesmírně vkusně, ostatně jak je u něj zvykem, s velkým citem a laskavostí a pochopením. Nemnoho slov, ale mnoho myšlenek a podnětů, mnoho postřehů a přesných pojmenování.
Nehezké téma napsal hezky.
Backman, Fredrik: A každé ráno je cesta domů delší a delší, Host, vyd. 1., 2018
