Článek
V případě románu Ahoj krásko se pro mě velkým lákadlem stala zmínka o Malých ženách. Kdo četl román Louisy May Alcottové nebo viděl film či minisérii, tuší, co asi může na následujících stránkách očekávat.
Příběh se odehrává v Chicagu současných časů. Zprvu se potkáváme s mladíkem jménem Will, dítětem postrádajícím rodičovskou lásku, což, jak se později ukáže, bude v jeho životě klíčový faktor. O něco později autorka uvádí na scénu sestry Padavanovy. Ambiciózní Julii, romantickou Sylvii a dvojčata Cecelii a Emeline, jednu bohémku, druhou pečovatelku. Přestože je tu zmapována podstatná část jejich života, od mládí až po stáří, poslední dvě sestry jsou zmiňovány okrajově, hlavní roli tu hraje Julie se Sylvií. A samozřejmě Will. Tohle jej ústřední trio, trojúhelník, kolem něhož se vše točí.
Román se nese ve velmi melancholickém duchu. Od počátku navozuje atmosféru smutku a jistého zoufalství, které si udržuje po celou dobu, až do plačtivého konce, který ale není překvapivý, pokud, jak jsem zmínila na začátku, jste seznámeni s Malými ženami. Muselo to nastat.
Tempo je pomalé, teče pozvolna jako podzimní řeka, která nemá kam spěchat. Jaro daleko, zima na dohled. Příběh Ann Napolitano je ukázkou toho, jak komplikovaný může být život. Nebo ještě jinak a lépe – jak velké nadání máme my lidé pro to, abychom si život zkomplikovali.
Nejvýrazněji z příběhu vystupují dvě věci.
Zaprvé, že potlačování bolestí a traumat vzniklých v dětství je tikající bombou, která vybuchne v ten nejméně vhodný okamžik a může zasáhnout i ty, co si to nezaslouží. Je dobré odehnat stíny, vymést všechny zaprášené kouty duše a nepředstírat. Říct si o pomoc není slabost. Najít si psychologa/psychiatra není prohra. Je to péče o budoucnost.
Zadruhé je to ukázka toho, co se stane, když si vyberete nesprávného partnera, který s vámi neladí, nerozumí vašim pocitům a potřebám, respektive o nich s ním ani nemluvíte, jelikož instinktivně víte, že byste se nesetkali s pochopením. A tak potlačujete a předstíráte, nejste sami sebou a nedovolíte si projevit to, co ze sebe potřebujete dostat, co vás tlačí na hrudi jako balvan, až je ten tlak příliš velký.
Na závěr jsem si nechala jednu výtku. Autorka z jedné sestry udělala lesbu, což dnes vyznívá skoro jako povinnost. Stále víc se setkávám s tím, že se tematika LGBTQ+ hojně a uměle cpe i tam, kde být nemusí. Potom vznikají bizarnosti jako např. fantasy pro náctileté, v níž se Merlin zamiluje do Artuše. Vyskytuje se ve filmech, v seriálech, v literatuře.
V posledních letech se tato otázka zvrtla v cosi podivného, extrémního, kdy se minoritě dává silnější hlas než majoritě, kdy už se neřeší jen sexuální orientace, ale i pohlaví a jedinci prohlašují, že se necítí ani jako člověk, ale jako věc nebo zvíře, a tak čteme o tom, kterak si chlapec ve třídě stoupne na židli, ohlásí učitelce, že se dnes cítí jako slon, a začne napodobovat máchaní chobotem (tuto historku jsem si bohužel nevymyslela, ta se stala).
Nejhorší právě je, že se výše zmíněná tematika objevuje v dílech pro mladé, kterým to může zamotat hlavu. Nakladatelstvím je zjevně jedno, co vydávají a jak tím ovlivní čtenáře. Hlavně, že jim bobtná bankovní účet.
Peníze až na první místě.
Napolitano, Ann: Ahoj krásko, Metafora, vyd. 1., 2024
